S každým jejím zasténáním, s každým zachvěním cítil, jak si od něj něco bere. Něco, co mu nikdy nemohla vrátit. Co ani nechtěl vrátit. A když v extázi vykřikla a sevřela ho v sobě, následoval ji. Udělal se s hlasitými vzdechy, vzpínal se a horce v ní tepal, dokud se v ní zcela nevyprázdnil, dokud necítil jen to kouzlo, které se vznášelo ve vzduchu mezi nimi. Dokud se neocitl v té úzké mezeře mezi fantazií a realitou. Zlitý potem se nad ni znovu naklonil a políbil ji na krk. Trpělivě čekal, až se vrátí zpátky na zem. Ještě pořád ho v sobě pravidelně svírala, ždímala ho do poslední kapky a zdálo se, že chce víc. Tehdy mu došlo, že tohle není konec. Že kvůli Zoey poruší další pravidla. Že kvůli ní zahodí celou zatracenou knihu pravidel.
—
98
— Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513986
KAPITOLA 8
O
den později, když Zoey pracovala na ošetřovně se svými klienty, nemohla přestat myslet na večer strávený s Rhysem. Sakra, myslela na to celý den i předešlou noc, kdy dokonce musela vytáhnout vibrátor, aby se uklidnila a dokázala usnout. Ještě pořád ji šimralo v podbřišku při každé vzpomínce na erotické dobrodružství, kterého se zúčastnila. Byla by přísahala, že na svém těle pořád cítí každý Rhysův dotek. A přestože jí to všechno připadalo jako nějaký úžasný sen, z něhož se nechtěla nikdy probudit, drobný hlásek v její mysli jí stále připomínal, že ačkoli je příjemné být odvážnou a smyslnou ženou, nesmí zapomínat, že lidé nejsou vždy takoví, za jaké se vydávají. I když s Rhysem prožila neuvěřitelný sex, a navíc se k ní choval ochranitelsky, ve skutečnosti ho vlastně vůbec neznala. Odněkud se ozval hlasitý psí štěkot a ona otevřela oči. Zadívala se na citát, který na zeď pověsil jiný ošet—
99
— Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513986
řovatel: „PES JE JEDINÉ STVOŘENÍ NA SVĚTĚ, KTERÉ VÁS MILUJE VÍC NEŽ SEBE.“ JOSH BILLINGS. Dlužno dodat, že Zoey někdy milovala psy víc než lidi. Podívala se nahoru na hodiny a zaklela. O pět minut propásla další sjednanou schůzku. Ve spěchu se hnala do čekárny, kde kňučelo nějaké štěně. „Hilary?“ zavolala. V rohu se zvedla mladá žena s medově zbarvenými vlasy. „Zdravím. Jo, to jsem já.“ „Pojďte za mnou,“ mávla na ni Zoey a vedla ji zpátky do ošetřovny. „Omlouvám se, že jsem se opozdila.“ „To vůbec nevadí.“ Zoey se vděčně usmála a zavřela za nimi dveře. Ihned se zaměřila na karamelově zbarvenou labradorku a dřepla si vedle ní. Poškrábala ji na hlavě: „Ty musíš být Daisy. Nejsi ty prostě nejroztomilejší?“ švitořila a přitom se jemně dotýkala jejího krku, uší a břicha. „Cítím tam trochu plstnaté srsti, ale to by neměl být problém. Jaký sestřih byste si představovala? Nemáte nějaké fotky, na které bych se mohla podívat?“ Za ohlušujícího ticha Zoey vzhlédla, aby se setkala s Hilaryiným pohledem, a v tu chvíli pochopila jednu věc. Ona tu nebyla kvůli péči o svého psa. Zoey nevěděla, jestli to bylo smutkem v Hilaryiných očích, nebo bledostí jejího obličeje, ale Zoeyin vnitřní alarm spustil poplach. A přesto… přesto se nemohla pohnout, protože ten pohled důvěrně znala. Viděla ho v zrcadle pokaždé, když se na sebe během posledního roku podívala. „Mně se to stalo taky,“ řekla Hilary tiše. Zoey polkla. Nahlas. „Nevím, o čem to mluvíš.“ —
100
—
Ukázka elektronické knihy