Kocour, který zachraňoval knihy (Ukázka, strana 99)

KAPITOLA 3

Třetí labyrint – Hlavně to musíme všechno prodat

103

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513836

„

ím pro dnešek vyučování končí. Můžete jít a dávejte na sebe pozor,“ oznámil třídní ze stupínku hlasem, který bylo slyšet až do poslední lavice. Skoro zároveň s tím se studenti začali hlasitě zvedat ze židlí. „Tak to konečně máme za sebou.“ „Ty jo, já mám hlad.“ „Jdeš dneska zase na kroužek?“ Hlasy se překřikovaly jeden přes druhý a ve třídě hned zavládla rušná atmosféra.

I Sajo Juzuki hbitě naházela sešity a učebnice do tašky a vstala. Jak se zvedala, pohlédla krátce směrem k oknu, kde bylo mezi hlasitě se bavícími spolužáky vidět prázdné místo. „Tak ani dneska nepřišel…“ Byla to lavice Rintaróa Nacukiho.

Nikdy ho nebylo moc vidět, a pokud chyběl, nebylo to skoro ani znát a nikdo si zvlášť nedělal starosti. A do jednoho krásného rána před pár dny to právě tak vnímala i Sajo.

Dnes to ale bylo trochu jiné.

Mohla by to vysvětlit spoustou dílčích zdůvodnění, jako třeba že je vedoucí třídního výboru a má na starosti všechny spolužáky, nebo že bydlí blízko a bude mu muset zanést sešit na omluvenky a úkoly, sama ale moc dobře věděla, že to není hlavní důvod.

Rintaró se jí dřív jevil jen jako zakřiknutý kluk, co věčně leží v knihách, teď si ho ale vybavovala v úplně jiném světle, a navíc ve společnosti toho zvláštního kocoura.

T

104

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513836

„Nacuki teda nepřišel ani dneska?“ ozvalo se najednou a Sajo se otočila po hlase.

Za oknem do chodby postával vyčouhlý spolužák z vyššího ročníku.

Nebyl to nikdo jiný než Rjóta Akiba, kapitán školního basketového týmu a nejchytřejší student z ročníku.

Vrhal do třídy, kde právě skončilo vyučování, své až příliš výmluvné úsměvy a sklízel za to od studentek obdivné pohledy i hlasité reakce. „Potřebuješ něco, Akibo?“ zadívala se na něj Sajo bez sebemenší stopy nadšení.

Jelikož byli oba aktivní ve studentské radě, byli spolu taky obvykle do jisté míry v kontaktu, jenže frivolní atmosféra, kterou kolem sebe tenhle chytrý starší spolužák šířil, nebyla Sajo úplně po chuti. A jelikož neměla v povaze to, co jí není po chuti, balit do diplomatických frází, držela si od něj zcela otevřeně odstup. Akiba si toho sice dozajista musel všimnout, připadalo mu to ale spíš zábavné a neváhal se s ní dát do řeči. „Takže milej Nacuki nám do školy zatím ani nepáchl.

No to je pěkný.“ „Od tebe to teda moc přesvědčivě nezní. Vždyť ses tam posledně ulejval s ním.“ „No dovol, jakýpak ulejval? Já šel akorát utěšit chudáka mladšího spolužáka, co právě osiřel a bojí se vystrčit nos ze dveří.“ Mrknul na spolužačku, co šla náhodou kolem, a nasadil naschvál co nejprotivnější tón.

Sajo obrátila oči v sloup. „Tak když už ho tam chodíš tak pěkně utěšovat, nedonesl bys mu archy na omluvenky a úkoly? Už jsem to vytiskla i za včerejšek.“ „Copak? Ty mu je tam nezaneseš sama?“ 105

Ukázka elektronické knihy