Otevřu ústa, abych řekla něco na svou obhajobu, ale do kanceláře vběhne Johnův otec, proto zůstanu zticha. „Jak vám je, paní Wainová?“ zeptá se mě ustaraně, jakmile vstoupí do kanceláře. „Díky, už lépe. Trochu si posedím a budu v pořádku.“ „Chcete ještě vodu?“ zeptá se mě majitel a já jen zavrtím hlavou. „Je tu sanitka,“ řekne Flor, která nahlédne do kanceláře. „Sanitka?“ Vyjeknu strachy. Najednou cítím paniku, která mě sevře jako do lisu. „To není nutné. Jsem v pořádku. Nepotřebuju sanitku, pane Browne.“ Ne, ne, ne! Nemůžu jít do nemocnice. Nemůžu! „Omdlela jsi, Elo. To se neděje jen tak,“ konstatuje John, dávajíc důraz na to, co říká, a já mám chuť vstát a utéct. Asi bych to i udělala, kdybych měla více sil. „Prudce mi klesl tlak. Poslední týdny špatně spím a jsem unavená. Není to nic vážného. Opravdu nepotřebuji sanitku.“ „Měla by si odpočinout, otče.“ Pan Brown přikývne. „Zítra vám dám volno. Alespoň na den, abyste se dala dohromady, a když vám bude lépe, vrátíte se. Pokud ne, zůstanete doma, dokud to bude nutné,“ rozhodne pan Brown, ale chci se vzepřít. Co budu dělat doma celé dny? „Je to jen tlak. Už je mi lépe. Sanitka sem přijela úplně zbytečně. A nepotřebuju ani volno. Potřebuju každý dolar, vždyť víte.“
~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513815