Ale Sebasttyen vyrůstal v císařském Paláci – ať už jeho vzpomínky patřily komukoli – a aby se vyhnul trestajícímu karabáči, musel se naučit, jak využít sebemenší skrýše či sebemenší možnosti k úniku. Učil se od krys, pavouků i hadů, učil se přežít. A dělal to právě pro chvíle, jako byla tahle. Někdy rychle, někdy pomalu se posouval blíž ke zmítajícím se provazům nad sebou. Proti měsícem prosvětlenému nebi vypadaly jako neklidné linie vytažené tou nejčernější tuží. A zatímco noc drnčela, hlučela a jiskřila, Sebasttyen se v okamžiku, kdy se překlopila do své druhé půle, dostal tam, kam chtěl. Teď už zbývalo jen počkat, než vojáci nad ním naloží do primitivního přepravního koše to, co potřebovali naložit, domluví to, co potřebovali domluvit, odplivnou si a vychrchlají to, co bylo potřeba odplivnout a vychrchlat, a spustí se spolu s nákladem k temnému masivu hor. Sebasttyen trpělivě čekal. Sledoval měsíc i mraky, halící ho do svých rubášů, vnímal nekonečnou temnotu pod sebou i chvílemi ostré větrné poryvy, proplétající se soustavou kamenných Jehel. Takhle nějak musela znít hudba sfér. A zatímco sledoval, jak se koš s vrzáním a klením vzdaluje nocí, přemýšlel nad tím, co právě dělá a proč to dělá, myslel na jaro, útěk z císařského Paláce i dračí mordu plnou ošklivých zažloutlých zubů, myslel na lady Cydaru, nevypočitatelného Flippa i muže, který nemusel mít v přilbě hledí. A myslel na ni… na milenku mrtvého muže. Pak mu lana řekla, že náklad i posádka dorazily na místo. Sebasttyen nasál vzduch do plic a skočil do tmy. Byla to jízda. V obou rukou svíral promaštěnou kůži, na níž extrémně rychle klouzal po jednom z lan k cíli a doufal, že opačným směrem nemíří další koš s nákladem a posádkou. Představil si, že do něj narazí a pokud rovnou nespadne do bezměrné hlubiny pod sebou, někdo z posádky mu prožene chladnou čepel útrobami. V jednu chvíli byl nucený švihnout nohama vzhůru, zachytit se jimi za lano a o něco zbrzdit svůj pohyb. Před ním se ze tmy vyloupla masa dračího těla. Sebasttyen ucítil omračující zápach dračího pižma. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513769
Pohledem střelil k mrakům a v duchu se modlil ke všem bohům, o nichž kázali kaplani Brigády, aby ten prokletý měsíc ještě na okamžik, ještě na okamžíček nepouštěli ven. Bohové, ať už si vzpomenete na kteréhokoliv z nich, jsou ale – jak známo – vrtošiví a nevypočitatelní. A tak měsíc zpoza mraků škodolibě vystrčili. Sebasttyen prodrtil mezi zuby kletbu, zavřel oči a připravil se na nejhorší. Tak blízko smrti mu v mysli vytanula vzpomínka na plazivce a jeho schopnost ošálit vědomí ostatních lidí, aby ho nespatřili. Třeba má takovou schopnost taky…? Třeba ne. Nakonec ucítil jen prudké prásknutí vzduchu, jak jasnou nocí sotva pár sáhů před ním prokmitl konec dračího ocasu. Snažil se splynout s lanem, předstíral, že je pouhý červík tiše se lopotící nocí. A bohové i plazivec se smáli. Nakonec je to všechny přestalo bavit, měsíc znovu zmizel za mraky a spustil se drobný studený déšť. Sebasttyen ho uvítal. Přestože sklon lan k hoře už nebyl takový, vlhkost pomohla k tomu, aby se jeho pohyb znovu zrychlil. Temná masa hor před ním narostla a světlo loučí živených dračím ohněm se blížilo. Mezi nimi se černal ještě temnější otvor jeskyně: Sebasttyenův cíl. Trochu zbrzdil a zadoufal – bohy už se do toho rozhodl pro jistotu neplést –, že to odhadl správně. Tedy pokud se něco takového odhadnout dalo a vojáci určení k přepravě nákladu mezi Jehlami a jeskyní v Morrygorských horách se nerozhodli, že si odpočinou. Pro jistotu zbrzdil, znejistěl – jak očekával další řehot bohů –, ale pak to uslyšel. Ve tmě za ním se ozvaly nadávky, kletby a vrzání. Lano se napjalo. Další koš s nákladem a posádkou se blížil. A jak se blížil, zrychlil Sebasttyenův pohyb. Koš ho dohnal na pár stop od plochého a do prostoru trčícího vstupu do jeskyně. Sebasttyen povolil sevření obou rukou. A začal padat. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513769
Jakmile nad sebou ucítil masu objemného přepravního koše, švihl rukama a zachytil se za jeho spodní část. Koš se zhoupl, z jeho vnitřku se ozvaly kletby, Sebasttyen potlačil zaúpění, protože měl pocit, že si musel zlomit všechny prsty, ale to už svištěl dračími drápy rozdrásanou jeskyní. Pak někdo z posádky zatáhl za brzdicí lano, koš zpomalil a nakonec zastavil tam, kde měl – stopu, možná dvě nad loučemi osvětleným kruhem. Čekal tady na něj zdejší správce a jeho pohůnci. Z koše vyskočili dva muži a s brbláním si šli prohlédnout spodek dopravního prostředku. Když nic nenašli, začali se dohadovat se správcem – pravděpodobně mu vysvětlovali, že ke konci jejich cesty se koš poněkud propadl a zakymácel. Sebasttyen jejich drmolení příliš nevnímal. Ukrýval se ve tmě nedaleko od nich a prohlížel si zhmožděné prsty na obou rukou. Nechtěl riskovat, že si u vstupu do jeskyně někdo všimne, jak se blíží po laně, a proto se rozhodl pro tenhle poněkud krkolomný – což byl ochotný uznat –, nicméně efektní způsob, jak se takřka nepozorovaně dostat dovnitř. Zatímco správce a dvojice z koše stále řečnili, pohůnci se pustili do díla. Vyložili koš – Sebasttyen si za hranicí světla všiml několika dalších, teď už prázdných – a když se k diskutujícím přidali také strážci, využil nezvaný host příležitosti a ve stínech podél stěn se za jejich zády protáhl do chodby vedoucí do nitra skalního masivu. Mířil za mistrem Thodrykem. Mířil do dračí líhně. Muž, kterého hledal a kterého také nakonec našel, nevypadal jako mistr Thodryk. Respektive nevypadal jako mistr Thodryk, jak si ho představoval Sebasttyen: nebyl to ctihodný kmet s šedivým vousem až na zem. Nezbyl zjizvený. Jako Ragnostič. Mohlo mu být kolem padesáti zim – i když u magiků, čarodějů a Vědoucích si člověk nemohl být nikdy ničím jistý. Měl šlachovitou až vyzáblou postavu, jemné rozčepýřené vlasy a den dva staré strniště. Ano, většina toho byla šedivá, nicméně barvu vlasů i vousů mu podle všeho přihrál život, nikoli čas. 100 Ukázka elektronické knihy