naskočím zpět do naivní představy, že se nám podaří vztah uzdravit. Navlíknu se do citové závislosti, abych při nejbližší příležitosti znovu trpěla, až si Martin vymyslí program beze mě nebo se navrátí z práce až pozdě večer... Neptám se, kde byl. Nejde o to, že bych neuměla být sama. Už se dokážu zabavit, Mireček vyžaduje mou neustálou pozornost. Jenže se nedokážu zbavit dojmu, že je něco špatně, pokud s Martinem žádný volný čas netrávíme. A pokud občas i uskuteční Martin se mnou a s malým Mirečkem výlet z jakési morální povinnosti, že by to tak mělo být, odpadávají tím poslední zbytky mého sebevědomí a víry v lepší zítřky. Poslední dobou ruší i předem přislíbené, stále chodí pozdě oproti domluvě. Snad mi to tak dělá schválně, nevím. Podezírám ho z pasivního protestu. I pokud se na něčem předem dohodneme, já už nevěřím, že se to uskuteční dle plánu. Nakonec se vždy nechám Martinem uchlácholit, znovu se začnu těšit. A pak opravdu nikam nejedeme. Obrečím, když mi sdělí další svůj záměr na výlet s kýmsi jiným, než se mnou. Takhle jsem si naše manželství opravdu nepředstavovala. Ono to není asi o tom, že by mi vadil jeho program beze mě, ale zdůrazní se tím můj stále častější pocit zbytečnosti. Martin mě ke svému životu nepotřebuje. Včera odpoledne se jako už tolikrát před tím zase nějak víc snažil, tak jsem se zase začala trochu otevírat a brala to tak, že až bude mít dovolenou, budeme čas trávit spolu, bude vše tak nějak jako dřív, před svatbou, před Krabem. Nicméně už ta jeho večerní nepřítomnost mě v citové oblasti jako by zpřetrhala a způsobila určitou bolest, která mě natlačila a donutila být dnes zase spíš ledovou královnou než milující manželkou. Martin mi svou přítomnost stále víc odměřuje po malých chvilkách. Poslední dobou dostávám snad už je homeopatické dávky. Musí stále někam odskakovat. Já si jeho nepřítomnost vykládám jako nezájem. Jsem z toho všeho hodně unavená. Vyčerpaná. Martinovi vadí moje reakce, což na jednu stranu chápu, ale není to vše jenom moje vina, protože jsou způsobeny přetlakem. Někdo zvoní. Jdu otevřít, i když zrovna teď nemám fakt na nikoho náladu. Za dveřmi stojí Martinův kolega Ctibor. Potřeboval by prý s Martinem nutně mluvit. Zavolám tedy Martina ke dveřím. Ten ho pozve dál. Zavede ho do kuchyně a zavře za nimi dveře. Vím, že poslouchat cizí hovory se nemá, ale zajímá mě, jestli někdo vede víc podělanej život než já s Martinem. Vybaví se mi totiž náhle vzpomínka, jak tenhle chlap uklidňoval na ulici tu svou kvůli tomu, že nepřijeli včas k porodu švagrové, jejíž dítě měli mít v přímé adopci. „Marťo, Máša zmizela. Řekla mi, že ten fakan stejně není její a že na všechno sere. Odjela. Snad za kamarádkou. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513721
Prosil jsem ji, ať s tím počká, že se nemá o Mášu kdo postarat, když já musím do práce. Snažil jsem se ji umluvit, ať návštěvu kamarádky odloží, až budu mít volný víkend. Neuspěl jsem. Prý stejně vzhledem k legislativě nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství ani rodičovskou dovolenou. O peníze nejde. Já vydělám a pomáhají nám i Mášiny rodiče. Jenže Máša se pořád necítí být skutečnou matkou. Vůbec nevím, co mám dělat. Potřeboval bych, jestli by sis za mě nevzal zítra a pozítří službu. Nechci to řešit s našima. Bydlí daleko. A rodiče Máši by to ještě vše dali nakonec za vinu mně. A jen bych je vyděsil. Máša se určitě za dva nebo tři dny vrátí. Pak mi vychází i volno a stihnu si případně domluvit i dovolenou. Je fakt, že ta malá pořád brečí, ale doufal jsem, že teď, když už je Máša oficiálně naše, tak bude velká Máša konečně spokojená. Jenže ono to mělo spíš opačný účinek. Vůbec tomu nerozumím. Nebo si někoho našla. Nevím. Já fakt nevím, co dál.“ Jarmila Dnes jsem potkala ve městě Martina. Pozval mě na kafe. Docela mě tím překvapil. Asi mají nějaké problémy doma, i když nic konkrétního mi neřekl. Martin mi ukazoval fotky Mirečka. Takový roztomilý chlapeček, třebaže se na fotce mračil. Prý většinu času propláče. Možná ta Martina není dobrá máma. Jinak by jí malý pořád nebrečel. Bylo by ubrečené i moje miminko? Nebo by to byl malý smíšek? Jeho úsměv bezzubou tvářičkou by mi třeba nepřímo připomínal toho hajzla. Smradlavého bezzubého biologického otce. Fuj! Kdy se toho všeho konečně už zbavím? Copak to půjde celý zbytek mého života za mnou jak můj stín? Asi to má souvislost s mým minulým životem. Žije se mi teď líp, jenže i tak na to, co se mi přihodilo, dál narážím. Euforie z regresní terapie pod tíhou všedních dnů pomalu trochu odeznívá. I tak mi dodává sílu. Podrží mě totiž nad hladinou, když je mi nejhůř a začnu se topit v depresivní náladě, že nic už nemá smysl. Martin se mě při kafi s laskonkou v ruce zeptal, proč jsem se zatím nevdala. Jako mladá slečna, v době, kdy jsem si měla najít životního partnera a založit vlastní rodinu, jsem byla v celém svém životě taková nějaká dezorientovaná, neschopná, a to i v sociální komunikaci. Asi mě Martin neporozuměl. Těžko se něco takového vysvětluje někomu, kdo to sám nezažil. Pozval mě na kafe i zítra po práci. Počká na mě před kadeřnictvím. Budeme Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513721
končit zhruba stejně. Už dlouho mě žádný chlap nikam nezval. Je máj, lásky čas, ale přeci dvakrát nevstoupím do stejné řeky! Zařekla jsem se, že už žádného chlapa se snubním prstýnkem na sebe nikdy v životě nenechám sáhnout. Proč je ten život tak složitý? Jsou mi souzeni jen ženáči? Je to prokletí, že pokud se mi někdo zalíbí, neviděla jsem ho první a předešla mě v oddací síni radnice jiná. Ještě víc, než chlap mě poslední dny zaměstnává vidina mateřství. Ze všeho nejvíc si přeji být matkou. Tak silně mě touha po mateřství chytila. Víc než kdy dřív. Dokud jsem neotěhotněla a nešla na potrat, přála jsem si dítě, ale tak nějak jinak. Minimálně s jinou intenzitou. Teď není dne, abych si nevzpomněla na své nenarozené dítě při pohledu na jiné děti nebo vyprávění zákaznic o dětech. A v kadeřnictví se děti probírají bohužel takřka pořád. Jen pár výjimek mluví o psech nebo kočkách, jedna zákaznice o andulce a dvě o svých želvách vroubených. Jinak děti a děti nebo vnoučátka jsou denně na programu dne... Při rozloučení před cukrárnou mě Martin pohladil po vlasech. Bylo to takové zvláštní. Nevím doteď, co si o tom myslet... Lada Jsem ráda, že mi s malým Sašou pomáhá paní Zavázalová. I tak se asi jeho máma v hrobě obrací. Máme snahu. Obě dvě. Tu nám nemůže nikdo upřít. Ani ona, pokud se na to vše dívá z nebe. Sašovi chybí opravdová máma. O tom není pochyb. A mě zase bolí, když přijedu za bráchou a vidím svou Mařenku „v péči“ vzteklé, snad až bezcitné švagrové a Ctiradovy přemoudřelé tchyně. Naposledy jsem s Mařenkou viděla jen Ctirada a bylo to tak nejlepší. Brácha byl nezvykle zamlklý a ani jsem se nedozvěděla, kde je jeho žena. Neměla jsem nikdy souhlasit! Mařenka je při každé mé návštěvě podivně oblečená. Buď přehnaně teple nebo naopak málo. Do přebalování se Máše ani trochu nechce. Ctirad tu mou malou má možná rád. Jenže asi ještě víc by potřebovala lásku Máši. Pravou nefalšovanou mateřskou něhu. A zájem. Chtěla jsem si koupit byt a nezůstávat déle paní Zavázalové na obtíž. Rozmluvila mi to. A já byla ráda, třebaže takhle za Mařenkou dojíždím s několika přestupy. O malého Sašu se mezitím stará ona sama. Nejpozději do půl roku stejně musím zpět do města. Bude už volné místo kantýnské u policajtů. Stávající kantýnská si to s původním rozhodnutím odejít do předčasného důchodu rozmyslela, ale začala mít zdravotní problémy, tak nakonec opravdu skončí. Ukázka elektronické knihy