Cesta V celé výpravě byli jen muži v dlouhých bílých košilích až na zem. Putovali několik hodin na koních, měli s sebou i velbloudy. Ubytovali se v rozsáhlé budově s velmi uctivým personálem. Setrvali zde několik dní. Žena měla k dispozici jednu útulnou místnost. Přišly k ní dvě dívky a svlékly ji. Strachy se celá třásla. Očekávala, že bude muset být svému majiteli po vůli. Dívky ji zavedly do koupele a celou ji pečlivě umyly nádherně voňavými přípravky. V lázni plavaly na hladině okvětní lístky červených růží a růžové květy vzácných lotosů. Cítila proti své vůli, že podléhá omamnému kouzlu vůní, teplé vody, hebkých dlaní a začal ji zmáhat spánek. Ještě dlouho trvalo, než byla koupel dokončená. Dívky jí pomohly z koupele, zabalily do měkoučkých osušek a uložily na lůžko. Vzápětí usnula posilujícím spánkem. Vzbudila se za několik hodin. Poprvé po dlouhých měsících, nebo snad letech, se cítila dobře a spokojeně. Teprve poté, když se rozhlédla kolem sebe, otřásla se odporem a zasténala. Obě děvčata hned přiběhla k ní: „Co potřebujete, vzácná paní?“ zeptala se ta vyšší a možná o trošku starší lámanou angličtinou. „Ráda bych se oblékla.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513717
„Jak poroučíte.“ Opatrně ji odvedly do dalšího blízkého pokoje. Jedna se vzdálila a v okamžiku byla zase zpátky. Nesla šatstvo. Rozložily oblečení na posteli. Žena jen stěží potlačila výkřik. Brala jednotlivé kusy oděvu do ruky, hladila je, přiložila i na tvář. Patrně se s jednotlivými kousky mazlila. Dívky ji překvapeně pozorovaly. Nakonec žena shodila osušku k nohám. Vzala do ruky kalhotky s krajkou. Dívky se hrnuly jí pomoct. Ona je rázným gestem zarazila. Všimla si, že se polekaly. Povzbudila je milým úsměvem: „Obléknu se sama, evropské oblečení znám. Dívky ustoupily o pár kroků do pozadí. Pečlivě sledovaly, co jejich šéfka dělá. Oblékla si podprsenku. Svá ňadra v ní pečlivě urovnala. Vzpomněla si na jednu dámu, majitelku butiku se spodním prádlem v Praze, která ji kdysi poučila: „Podprsenka se neobléká, ale prsa se do ní ukládají.“ Usmála se při vzpomínce na ni. Doma měla několik nádherných kolekcí spodního prádla. Znenadání jí obličejem prolétl mrak: „Kdo ví, jestli ještě někdy uvidím Prahu …,“ zašeptala a v očích se jí zaleskly slzy.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513717
Společnost Blížil se konec pracovního týdne. „Doufám, že v sobotu jedeš se mnou,“ Lakmé si pozorně prohlédla kamarádku. „Víš, moc se na to necítím,“ váhala René. Vybavila se jí krásná suma, kterou si vybrala na poště. „Neblázni, minule se po tobě ptali. Nemůžeme jen tak opustit naše plány. Nerada bych, aby nás hostitelé odmítli jako nespolehlivé. Nemusíme tam chodit pravidelně, ale je nutné působit spolehlivě.“ „No, jestli myslíš, mohla bych to zkusit,“ řekla René neochotně. „Fajn, spoléhám na tebe.“ V sobotu jely taxíkem. Lakmé udala neznámou adresu. „Myslela jsem, že pojedeme tam, kde jsme byly minule,“ překvapeně reagovala René. „Ničemu se nediv, všechno je domluvené. Přijdou i někteří naši známí.“ „No, jsem celá napnutá,“ usmála se přes svou nervozitu René. Dorazily mlčky na místo. Sotva vstoupily, vítala je velmi pěkná dáma středních let s perfektní postavou. „Odněkud ji znám,“ zaváhala René. „Řekni jí to, bude ráda.“ „Ale nevím odkud…“
100 Ukázka elektronické knihy