vážně zblázním. Přednášející mě počastuje pohoršeným pohledem. Pokrčím omluvně rameny a zmizím za dveřmi. Sotva se za mnou zaklapnou a já se ocitnu v prázdné a tiché chodbě, vytočím Jakubovo číslo. Jakub mi mobil zvedne až po desátém zazvonění, když už ho chci položit. Hlas, kterým mě pozdraví, zní ochraptěle a vyčerpaně. „Jakube?“ „Ano?“ „Já jen…“ začnu. Knedlík v krku mi ovšem zabrání pokračovat. „Děje se něco?“ zeptá se naprosto bezbarvým tónem. „Jen jsem se chtěla zeptat, jak dopadlo to dnešní vyšetření,“ vydechnu rychle, než mě můj hlas stihne opět zradit. „Tak jak nikdo z nás nečekal,“ odpoví neurčitě a uslyším něco jako povzdechnutí. „Je to hodně zlé?“ Jakub se na chvilku odmlčí a mně tahle otázka najednou přijde úplně absurdní. Co v této situaci znamená hodně zlé? Už to, že má leukémii, je samo o sobě hodně zlé. Chci svůj dotaz uvést na pravou míru, ale Jakub promluví jako první. „Pokud jsi čekala, že mi dneska řeknou, že se minule spletli, žádnou leukémii nemám a všechno je vlastně v tom nejlepším pořádku, pak ano, je to hodně zlé.“ Opřu se o zeď. Jakub se strefil přímo do černého. Nejspíš právě tohle jsem celou dobu naivně očekávala.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513715