BRONWYN SCOTTOVÁ
„Chápu, žes o tom neřekl těm třem, ale proč jsi o tom nepověděl mně?“ vrátila se ke své otázce. „Žila jsem v přesvědčení, že si věříme, Vene. Že jsme přátelé, kteří před sebou nic netají.“ On věděl o každém jejím tajemství, za ta léta se mu svěřila mnohokrát a doufala, že i on se jí svěřuje se vším. Vennor se posadil na kraj postele vedle ní. Vzal ji za ruku a v důvěrném gestu propletl své prsty s jejími. „Abych pravdu řekl, zpočátku jsem nevěřil, že bych něco takového mohl dělat dlouho. Myslel jsem, že buď najdu nějaké důkazy a odpovědi, nebo se mi to nepodaří a pak to celé skončím.“ Rozpačitě se zasmál. „Nebyl jsem si jistý, jestli to bude mít vůbec nějaký smysl, jestli budu mít nějaký úspěch a snad byla v sázce i moje čest.“ Zasmál se. „Ale tys v tom pokračoval dál. Vigilante je dnes slavná osobnost,“ nenechala se odbýt Marianne. Vennor potřásl hlavou. „A teď jsem v tom až po uši. Nemůžu s tím jen tak skončit. Pořád jsem myslel na to, že bych se ti s tím měl svěřit, věděl jsem, že se na mě budeš jinak zlobit, a vidíš? Měl jsem pravdu.“ Škádlivě se na ni usmál. Rozbité kousky, které z nich zbyly po předchozí hádce, se zase začaly pomaloučku skládat dohromady. Všechny špatné pocity šly stranou. Jen se bála, že ty kousky se neposkládají stejně, jako byly dřív. Dnes večer uviděla pro ni zcela novou stránku Vennora. Měla před sebou muže, který dokázal otvírat zamčené zámky bez klíče, který přemohl v temné uličce čtyři silné muže a nic se mu nestalo. Tenhle nový Vennor nebyl uhlazený vévoda, ale neohrožený a drsný muž, a navíc ještě plný vášně. „Měl jsem ti o tom říct,“ přiznal provinile Vennor. „Koneckonců to, žes o tom neměla tušení, tě stejně neudrželo v bezpečí. Vlastně přesně naopak.“ Hlas se mu zlomil. „Bože, Marianne, když jsem přišel na to, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513682