KELLY HUNTEROVÁ
„V bulváru jinými slovy opakují, že jsi pako.“ „A ty si myslíš, že jsem pako? Doufám, že si to nemyslíš.“ Zavrtěla hlavou, jako by tu možnost ihned chtěla zavrhnout. „Já a všichni moji pokrevní příbuzní jsme v takové podobné válce byli už před lety, jak si můžeš vzpomenout, a vím, že nejlíp udělám, když útoky budu ignorovat. Neočekávám, že ty nynější jsou a budou slabší než ty minulé. Opravdu si myslíš, že někteří mě tu mohou mít rádi?“ Zvědavě si ho prohlížela a čekala na odpověď. „Protože jestli ano, tak žiješ ve snech.“ „Tobě opravdu ty hrubé urážky v novinách nevadí?“ „Ne. A tobě vadí to, co píšou o tobě?“ „Ano. Pracuje pro mě tým lidí, kteří sledují, co se o mně mezi lidmi říká. V každém případě velká většina z nich musí se mnou a s mými rozhodnutími souhlasit. V opačném případě musím situaci nechat rozebrat, vyvodit z ní závěry a pak nastolit takové změny, které by veřejné mínění změnily. Veřejnost musí být na mé straně.“ „Pokud půjde o náš vztah…“ „Lidé už se smířili s mou neplodností, se zrušením zasnoubení i s mým přáním neoženit se. Už si začínají uvědomovat, že moje vůle sloužit zemi zůstává ryzí. Možná když dostatečně zdůrazním, jaká jsi, možná tě taky přijmou.“ „A ty by ses o to snažil jen kvůli krátkému románku?“ „Kvůli jakému krátkému románku? Nevím, jak to cítíš ty, ale já jsem šťastnější než kdykoliv jindy. Chci pokračovat v… ať už tomu říkáme jakkoliv – musíme vůbec to slovem definovat? Ale ať již tomu budeme říkat tak nebo onak, pro mě to není krátký románek. Jsi pro mě důležitá. Takže je pro mě důležité, jak se na tebe dívá Thallasie.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513661
KRÁLOVO PŘÁNÍ
Teď byl čas, aby Angelique totéž řekla jemu. Ale ona mlčela. Jen pozvedla sklenici s vínem k ústům. „Takže –,“ začal, jenže Angelique ho přerušila. „Ano? Tak co o mně tedy říkají dneska?“ Cukl sebou. Nikdy si ho nikdo nedovolil přerušit, nebyl na to zvyklý. Pak si všiml náznaku úsměvu na jejích rtech a došlu mu, že ji už to asi taky napadlo. Pozvedl noviny ze stolu a zamával jimi. „Budeš se divit. Podle jednoho z článků jsi někde měla prohlásit, že jsi před lety tajně porodila moje dítě.“ „Aha.“ Angelique stáhla ruku se sklenicí dolů. „Tak to je něco nového. Copak si autor myslí, že tvůj otec by se o vývoj situace nepostaral? Třeba i tím nejbrutálnějším způsobem? Lidé mají velmi krátkou paměť,“ řekla a hned nato se zatvářila kajícně. „Promiň. To byla poznámka trochu mimo. Nechtěla jsem ti připomínat otcovy ne moc pěkné akce.“ „Pravda je, že se je snažím z paměti vytěsnit. Nebyl to člověk, v jehož stopách bych chtěl kráčet. Něco z něj ve mně ale je. Moje vznětlivost… Moje domýšlivost… Jsem si toho vědomý a dávám si pozor, abych se nenechal vyprovokovat k něčemu, čeho bych později litoval.“ „U ostatních podobné rysy nevidíš?“ „Ani ne. Ostatní se v mé přítomnosti snaží nálady a reakce ovládat. Ale od tebe bych to nechtěl. Jsem rád, když hovoříme jako teď. I když mě třeba přerušíš, když tě moc poučuju. Chci, abys mi říkala, co si myslíš, a neomlouvala se mi přitom – třebaže nemluvíš pěkně o mém otci.“ Angelique pohodila havraní hřívou. „Omlouvám se, jen když chci. A když nechci, tak na omluvu zapomeň, neuslyšíš ji. A teď…“ Pohledem zavadila o bulvární deník. „Když jsme skončili rozpravu o obsahu dnešního tisku, můžeme se obrátit k důležitějším záležitostem, ne? Můžeš se přestat dívat na noviny 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513661
KELLY HUNTEROVÁ
a uvolnit se?“ Naklonila se k němu a políbila ho na okraj rtů. „Chtěl bys, abych ti v tom pomohla?“ „To určitě. Pomoz mi uklidnit se. Všemi prostředky.“ A Angelique se začala snažit. „Ale nejdřív chci, abys zvážila možnost, že bys médiím poskytla interview o své gramotnosti, o svých znalostech cizích jazyků a o tom, že se snažíš naučit číst a psát v našem jazyce. Můžeš to uskutečnit tady, ale palác bude tvé interview organizovat a pak i upravovat.“ „Není to drzost?“ začala, ale Valentine ji umlčel polibky. „Proč krmit divou zvěř?“ pokračovala po chvilce. „Na články o mně všichni brzy zapomenou. Proto mi nevadí. Ale vadí mi, že by někdo v paláci měl upravovat to, co řeknu. Měl bys na mě přestat myslet jako na něco, co můžeš okšírovat a ukazovat tak, aby se lidem líbilo.“ „Tak vydej nějaké prohlášení. Palác ho zveřejní.“ „Dobře. Co tak třeba: Hodně se snažím zlepšit ve vašem jazyce, v písemném i slovním projevu. Už jsem se začala řídit speciálním programem pro dospělé studenty. Příště vám doufám budu moct předvést, jak moc jsem se zlepšila. Bude to stačit?“ „Výborně. V tomhle jsi dobrá.“ Trochu se odtáhl, aby jí viděl do očí. Jak jen může být tak klidná, když lidé jeho země se vrhli do novinářské mise, jejímž cílem je rozcupovat ji na kousky? Zdálo se mu, že to, co on pořád vidí jako problém, Angelique už hodila za hlavu a soustřeďuje se jen na něj. Pozvedla jedno obočí a usmála se na něj. „Nejsem zbytečně moc oblečený?“ zeptal se. „Podle mě ano. Jako ostatně vždycky.“ Rozesmála ho. Skvělá žena. Vždy ho dokáže přesvědčit, že pro něj, byť i daleko od dveří paláce, existuje bezpečné místo – u ní. Něco takového ho dřív ani nenapadlo. „Košilové knoflíky. Pospěš si.“ 100 Ukázka elektronické knihy