Spánek rozumu na levici
strategickou reakci, ale i záminkou pro klimatický chiliasmus. Téma globálního oteplování planety z pohledu fyzikální chemie byl jen určitý princip, pro praktickou předpověď skutečné změny klimatu nepoužitelný. První kvantitativní odhady vlivu oxidu uhličitého na klima provedl už švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius (1859–1927).75 Téma emisí způsobených člověkem zesílilo ve druhé polovině minulého století. Jako téma seriózní vědecké konference se objevilo v roce 1979 (v Ženevě jako sídle World Meteorogical Organization). O deset let později bylo už tématem valného shromáždění OSN. V roce 1988 vznikl mezivládní panel jako platforma pro praktickou spolupráci vědců zabývajících se klimatickou změnou (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC). Tento panel neprovádí originální vědeckou činnost, publikuje ovšem speciální zprávy (první je z roku 1990). V roce 1992 bylo úsilí IPCC zarámováno úmluvou OSN o změně klimatu ze summitu v Rio de Janeiru (Convention on Clima Change). Klíčovým principem byla tzv. předběžná opatrnost, tedy nečekat s předcházením antropogennímu vlivu na klimatický systém až na definitivní vědecké potvrzení rizik. Samozřejmě definitivní soud vědy u komplexních problémů bude vždy problém. Jde o efektivní míru předjímání rizika. Modely využívané IPCC se vyvíjejí a jsou stále komplexnější a složitější. To vede k debatám o metodě a chybovosti predikcí. Praktický globální konsenzus a vymahatelnost závazků je ovšem jiná otázka. Podle úmluvy OSN je globální odpovědnost sice společná, ale diferencovaná. Nejde o závazné cíle, ale o deklaraci obecných potřeb, které berou v úvahu regionální podmínky. Požadavky jednotlivých zemí a zájmových skupin na podobu případných konkrétních závazků se totiž mnohdy zásadně liší. A tak se politické cíle (ať již ratifikované či nikoliv) střetávají s realitou ekonomické konkurence. Implementovat konvenci OSN bylo úkolem každoročních vrcholných klimatických konferencí smluvních stran úmluvy (Conference of the Parties, COP), ty vedly k vyhlášení řady cílů a opatření, jak klima opět stabilizovat. První COP proběhla v roce 1995 v Berlíně v Německu. Protichůdné Srov. Svante Arrhenius: On the influence of Carbon Acid in the Aire upon the Temperature of the Ground, 1896.
75
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513657
Zelený realismus na levici
zájmy uskutečňování této politiky ale zase praktickou implementaci brzdily. Jde o to, že programy na redukci emisí mohou mít zásadní vliv na národní ekonomiku a její konkurenceschopnost. A právě hlavní znečišťovatelé, jako jsou USA či Čína, se nakonec zachovají v logice svých zájmů. Další klimatický summit OSN v roce 1997 v takzvaném Kjótském protokolu už stanovil závazky, proti kterým se postavila celá řada zemí (zejména Spojené státy, jejichž senát protokol nikdy neratifikoval). V polemice se závěry tohoto summitu bylo možné slyšet výroky typu „Kjótský protokol bylo komunistické spiknutí proti USA“. Na patnáctém klimatickém summitu v roce 2009 byl Barack Obama k ekologickým limitům vstřícný (na rozdíl od George W. Bushe). Rozhodující slovo však mají průmyslníci z nejvyspělejších zemí a ti se příliš tvrdým limitům bránili. Ratifikační proces této úmluvy se vlekl (ČR přistoupila v roce 2001, Rusko v roce 2005, Austrálie v roce 2009 a USA jako největší emitent nepřistoupily vůbec). Závazky se měly týkat především tradičně vyspělých zemí Západu. Problém s limity ale mají i nově se industrializující země jako Indie a Čína, které tvoří stále větší podíl světové produkce: stejně tvrdé limity by je totiž handicapovaly při dohánění rozvinutějších zemí. Nesmíme zapomínat na dynamicky rostoucí země jako Mexiko či Brazílie. Řada rozvojových zemí požaduje pakt, za který tyto země nebudou muset samy také platit. Naopak mluví o takzvaném „klimatickém dluhu“ vyspělého světa vůči nim. Klimatická politika tak má výrazné geopolitické pozadí, bez koordinace aktivit světových pólů rozvoje jsou klimatické aktivity jednotlivých malých státečků zcela platonické a neúčinné. Samotná EU se podílí na emisích pouhými 10 %, přitom se zejm. v posledních letech vyznačuje regulační posedlostí, která se dostává do kolize s efektivností, a tedy i s globální evropskou konkurenceschopností. USA mají obrovský výzkumný potenciál a nový prezident Joe Biden ukončil éru odmítání ratifikovat klimatické pakty. Ale realita amerického průmyslu může být odlišná, v této věci se liší přístupy demokratů a republikánů a lze očekávat spíše politický kompromis. Dnešní Čína chce masivně investovat do zelených technologií a prohlašuje, že chce být uhlíkově neutrální do roku 2060. Ale současně její energetické spotřeby pocházejí z uhlí a v Asii i Africe staví více než 200 elektráren na uhlí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513657
Spánek rozumu na levici
Bezuhlíkové ambice jdou světem jako módní vlna, ale bez reálné ekonomické kalkulace budou těžko naplněny. V USA se po éře deklarací Baracka Obamy administrativa prezidenta Trumpa od ratifikace klimatické dohody odklonila. Ale nový prezident Joe Biden učinil hned po zvolení opět zásadní obrat a klimatickou dohodu naopak potvrdil. Ovšem prohlášení, že do roku 2030 zdvojnásobí USA produkci větrných elektráren a že do roku 2035 budou vyrábět elektřinu bezuhlíkově, zní jen jako prázdná deklarace. Také představa, jak se představitelé státu brzy začnou vozit v elektromobilech, a ne v autech se spalovacím motorem. Zelený Bílý dům je zatím jen slib pro část Bidenových voličů. Ani USA ani EU by si neměly lhát do kapsy, pokud jde o reálné ekonomické možnosti a reálné efekty na klima. Co ovšem má praktický politický důsledek, je, že má nová administrativa v rukou nástroj, jak omezit územní rozhodování a dotační toky u energetického byznysu, který zřejmě mohl být napojen na prezidentova předchůdce. Vzhledem k rozštěpené zemi po historicky divokých prezidentských volbách v roce 2020 asi pochopitelné. Americká ekonomika však bude potřebovat energii za nějakou cenu a v určitém množství, a nikoliv jen politická prohlášení. I když část společnosti Westing house byla dotčena procedurou bankrotu, USA se nevzdávají ambice hrát roli v jaderné energetice světa. Finanční mechanismus, který by řešil rozdělení dopadů klimatického dluhu, se hledá jen obtížně. Kdyby měly bohaté země přispívat na dodatečné náklady na přísnější ekologické limity, zhoršovalo by to s ohledem na astronomické sumy sociální klima u nich doma. COP16 v mexickém Cancúnu v roce 2010 proto rozhodl o založení fondu jako nástroje poskytujícího finanční podporu rozvojovým zemím (Green Climate Fund). Účinný rozpočet takového globálního Klimatického fondu by ale musel jít do bilionů. V Cancúnu se země zavázaly, že do roku 2020 poskytnou na podporu klimatické politiky ve třetím světě 100 miliard USD ročně. Fond vznikl v roce 2014, ale nebyl naplněn zdroji. COP21 v Paříži v roce 2015 se pokusil znovu o závaznou dohodu. Cíl byl stanoven tak, aby omezení emisí skleníkových plynů postoupilo natolik, aby teplota na Zemi nestoupla do konce století o více než dva stupně Celsia. A do poloviny století aby bylo dosaženo emisní neutrality, tedy aby pro100
Ukázka elektronické knihy