přestávkami, je velmi vyčerpávající. Když vyšli z chodby, ocitli se na svahu skalnatého kopce. Kolem nich se zvedaly nízké hřebeny, jejichž siluety se rýsovaly v trojím měsíčním světle. Bělostný opar visel těsně u země a vyplňoval prohlubně jako lesklá voda. Brown instinktivně vzhlédl. Po obloze plál meteor, přitahovaný obrovskou gravitací Jupitera – to bylo vše. A to byl dost známý pohled. Garth, zmítaný únavou, zvolal. „Řeka – tam dole. Půl míle. Mlha je hustší…“ „Dobře. Jdeme.“ Toto kolo cesty bylo téměř nejtěžší. Ale tiché hučení řeky neustále sílilo, jak klopýtali dál, a světélkující mlha jim ovívala kotníky, kolena, pasy. Zavírala se jim nad hlavami, takže se pohybovali v přízračném světě beze stínů, v němž se zdál být matně osvětlený i samotný vzduch. Byly vidět stromy. Garth, téměř vyčerpaný, hledal šelfovou pláž, našel ji a klesl na bezvládnou hromadu. Viděl, jak Paula klesla vedle něj. Muži s úlevou odhodili těžké batohy. Brown – ten chlap snad nebyl z masa a kostí, řekl: „Budu potřebovat pomoc, abychom udělali vor. Chlapci, kteří se cítí unavení, budou hlídat oblohu, aby nám dali echo, když spatří stíhací letadla. Nemyslím si, že by velitel poslal v noci náklaďáky, ale použije pátrací letadla.“ „V téhle mlze nás neuvidí,“ řekla Paula slabě. „Mohli by nás slyšet, když mají ztlumené motory. Takže budeme pracovat rychle. Garthe!“ „Co je?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512875