tváře všech tří mužů. Buruško zafrkal a dupl kopytem do země. Ilja o krok ucouvl. „Nezkoušej na mě vědmácké triky, Vseslajeviči,“ procedil skrz zuby. „Chceš mě omámit kouzly a vnutit mi svou vůli? Dobře vím, co jsi zač. Ty a tví stoupenci uctíváte zmeje, dávné dračí bohy. Tohle žezlo jsi určitě zdědil po svém otci, posledním velkém goryničském veleknězi. Je plné zrádných hadích kouzel.“ „Nechci tě zaklít, Iljo,“ zavrtěl Volch hlavou. „Jen si promluvme.“ „O čem?“ „Třeba o tom, kam ses tak narychlo, v houstnoucím soumraku chystal. Máš i nějaký cíl, nebo chceš jen rychle nechat Murom za zády?“ „Obojí. A jedu na sever, když to chceš vědět.“ V Iljově hlase nebylo ani za hrst máku vlídnosti. „K Itylu? Co tam?“ „Nechal jsem tam rozdělanou práci. Musím ji dokončit. Když už člověk vykácí les, měl by i vytrhat pařezy, zorat zem a zasít zrno.“ „Moudře hovoříš, jako bych slyšel svého otce,“ ozval se v Mikulovi selský původ. „Jen úplně nechápu, co tím myslíš? Protože klučit lesy k Itylu určitě nepospícháš.“ „Já vím, o čem mluví,“ mhouřil Volch oči. „Nepochybně chce pronásledovat ty lupiče, kteří vypálili jeho osadu. Je to tak, Iljo?“ Muromec přikývl. „Většina z nich už díky Alvarovi vykrvácela do Oky, ale někteří uprchli na lodi do čeremiského sídla dole u ústí Vetlugy.“ „Suchodol,“ zkřivil Volch rty, jako by si chtěl odplivnout. „Co na to říkáš, bratře Mikulo? Tenhle mladík chce hledat hnízdo otrokářů, kteří vozí panny do bulharského hadího chrámu. To je čiré bláznovství, Iljo. Nevíš snad, že otrokyně ze Suchodolu neputují do Suwaru, aby sloužily? V dračí věži Zilantaw jimi krmí draka.“ „Nikdo netvrdí, že jedu své rodačky osvobozovat,“ odsekl Ilja. „Dobře vím, že už je nenajdu živé. Ale aspoň je pomstím. To pro ně udělat můžu. Zbytečně mě odrazujete, plýtváte mým i vaším časem. Nechte mě projet. Do rána chci být v polovině cesty ke Kljazmě…“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512620