BAGETY
Vedoucí rozdával bagety z krabice jako nějakou humanitární pomoc, i tady se po nich natahovaly chtivé ruce. Občas je škodolibě podržel o něco déle, než musel. „Můžu tuňákovou?“ řekla Medúza toužebně. Vedoucí jí vrazil do ruky tuňákovou. „Další,“ houkl. Medúza se smutně podívala do krabice, kde zůstala ještě spousta baget. „A nemůžu ještě šunkovou?“ „Nezbylo by na ostatní. Další.“ Přistoupila k němu mladá brigádnice. „Tváříte se milosrdně, jako kdybyste nám je připravil sám. Stejně by je ale jinak vyhodili,“ okomentovala to copatá studentka medicíny s mladickou naivitou, že na inventurní plantáži vládne demokracie a pluralita názorů. „Tos podělala, holka,“ zašeptala Vránová. Vedoucí stiskl rty do úzké čárky, a ty, co ho znaly, věděly, že milou studentku už na inventuře neuvidí. V očích se mu zračilo pošramocené ego a ublíženost. „Já se snažím, milá kolegyně. Prosím, přimlouvám se… Má te to zadarmo, a vy…“ Vzápětí jeho oči zaplavil zákeřný vztek. Ženské, které ho znaly déle, moc dobře věděly, co bude následovat. Mohly by něco udělat, ale neudělají, i kdyby jim nabízeli ochranu svědka. Protože co? Protože potřebují práci. Takže nikdo nic nenamítl. Jako obvykle. Nikdo se studentky nezastal. Nepřidal se na její stranu. Ta se rozhlížela a hledala u ostatních podporu. Narážela na sklopené oči. Poprava bude jednoduchá. Není zaměstnankyně, je jen na brigádě. Stačí jí vytknout, že je pomalá, nepřesná, a už žádnou práci nedostane. A to bude ještě slušný, pokud jí sdělí důvod. I když smyšlený. Měl tak pevnou pozici, že nemusel ani to, a ona by se stejně ničeho nedovolala. Jednoduché jako facka. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512605