Pro dítě to nejlepší (Ukázka, strana 99)

Hlas patřil člověku, kterému muselo být skoro sto, rozhodně přes devadesát, a Maria očekávala skřehotající stařecký hlas a ne samotného Saurona, vládce Mordoru. Zašátrala po bočním tlačítku iPhonu, ztlumila hlasitost a vykoktala: „Dobrý den, jmenuju se Maria Justová a pracuju v Policejním muzeu…“ Avšak hlasu na druhém konci už došla trpělivost: „Co proboha chcete?“

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512563

15

Mikael Dirk zajel k obrubníku, aby Frederik se dvěma sendviči v jedné ruce a dvěma Pepsi Max v druhé mohl naskočit do tepla kabiny. Evidentně mají v oblibě stejnou limonádu a to se počítá.

Carlsen je požádal, aby po výslechu Amalie Skyttové zajeli za vdovou Suzanne Schmidtovou do Klampenborgu. Už včera ji informovali dva policisté, ale Schmidtova manželka byla v šoku a nic moc jim neřekla.

V tichosti vyjeli z města, cestou se pustili do časného oběda. Mikael držel jednou rukou volant, druhou jedl a přeřazoval rychlost. „Máš vlastně děti?“ ozval se zničehonic Frederik, sotva projeli Hellerupem.

Mikaela ta otázka zaskočila. V autě mlčeli téměř deset minut a Frederik zčistajasna usoudil, že nastal čas začít se vyptávat na soukromí. Na Mikaelův vkus poněkud brzy.

Uplynuly tři roky od chvíle, co ho Karin vyhodila. Od té doby nemluvil ani s ní, ani s Hectorem a nemohl z toho obviňovat ji. Byla to jeho vlastní volba. Tedy alespoň ze začátku.

Hectorovi teď bylo šest. Šest let a dva dny. Za pár měsíců začne chodit do školy. Najednou z něj je velký kluk a Mikael přišel o tolik zážitků, že to raději přestal počítat: o první jízdu na kole bez pomocných koleček, první cestu na stadion, první leteckou dovolenou u moře, cesty do 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512563

školky, první vypadlý mléčný zub. Rozhodně neměl chuť do toho všeho zasvěcovat někoho cizího. „Nějaké děti člověk přece vždycky má,“ odpověděl, aby téma uzavřel, ale v duchu pořád viděl Hectora. Když zavřel oči, stále si dokázal vybavit vůni chlapcových vlasů. Malý mu hrozně chyběl, když byl sám a dovolil si na něho myslet.

Teď na to však nebyla pravá chvíle. Tady ne. „Co ty?“ zeptal se Frederika.

Parťák zavrtěl hlavou. „Zatím ne,“ řekl a dál pokračovali v tichosti.

Dům stál na vyvýšeném konci dlouhé okázalé příjezdové cesty. Domov generálního tajemníka se pyšnil černými tabulkovými okny a bílou fasádou. Střechu pokrývaly černé glazované tašky a hlavní vchodové dveře natřené lesklou černou barvou zářily tak, že se v nich člověk viděl. „Nech ji co nejvíc mluvit. Nepřerušuj ji,“ stihl ještě Mikael říct Frederikovi, než se dveře otevřely.

Suzanne Schmidtová byla drobná žena s jemnými rysy, krátkým mikádem, upravená v nákladném diskrétním stylu. Oblékla si přiléhavou kašmírovou sukni v barvě moka a bílou hedvábnou halenku. Nehty měla pečlivě upravené a nalakované krémovým lakem s trochou třpytek, na nohou mokasíny s gumovou podrážkou. Tahle společenská třída, která si lehce může dovolit utratit za boty pár tisíc, je zřejmě považuje za jistý druh pantoflů.

Pouze její oči prozrazovaly, že muži stojí proti čerstvé vdově. Vypadala unaveně. Na levém oku se jí rozmazala řasenka.

Mikael a Frederik se představili a vyjádřili soustrast. „Pojďte dál,“ řekla s povzdechem a ustoupila stranou. Vešli do haly a instinktivně se zuli. Nepotřebovali se ptát, zda je to nutné.

Tady si člověk chodit v botách netroufl.

100

Ukázka elektronické knihy