98
l i a n e
m a r s
•
c h l a p
n a
r o z t r h n u t í
„To všechno je pravda.“ Muž se na ni zadíval tak pronikavě, až měla pocit, že je pod rentgenem. Pohledem putoval od jejího zaobleného břicha zpátky k obličeji. „Jeďte opatrněji. Máte teď dvojí odpovědnost. Tentokrát zůstaneme jen u výstrahy. Váš manžel se jmenuje Petr? Petr Neurad?“ Emílie přikývla a překvapeně pozorovala, jak se policistova tvář zachmuřila. „To jméno si zapamatuju,“ zamumlal. „Můžete pokračovat v jízdě, ale pomalu. Jasné?“ „Jasné.“ Emílie rychle zavřela okénko a svižně se začlenila do provozu, jakmile se policista vrátil do hlídkového vozu. Teprve potom si uvědomila, že musí jet ukázněně, a snížila rychlost. Srdce jí tlouklo příliš rychle. Přesto se cítila jako hrdinka, která unikla hrozícímu nebezpečí. „Člověče, Emílie, proč neřekneš hned, že u tebe hoří,“ zaznělo z reproduktorů. „Ten nový blog může opravdu počkat.“ Leknutím až vykřikla a krátce vybočila do protisměru. Zatraceně. Úplně zapomněla, že Torsten je pořád na příjmu. „Momentálně je můj život poněkud chaotický,“ vypravila ze sebe nakonec. „To ti věřím. Můžu pro tebe něco udělat?“ Emílie přemýšlela. Mohl bys mě vzít do náruče a už nikdy nepustit, pomyslela si v návalu paniky a strachu z osamění. Zároveň prudce zavrtěla hlavou, aby se té myšlenky zbavila. „Obávám se, že tohle musím zvládnout sama.“ „Tak dobře, ale… no jo…“ „Co?“ „Tedy ten tvůj příběh… to by opravdu byla tvoje originální značka. Kdybys dosavadní články trochu rozšířila, napsala je osobněji a přitom vyprávěla o své neobvyklé životní situaci, mohl by tvůj blog vyletět nahoru jako raketa. Zkušeností v té oblasti máš dost.“ Emílie svraštila čelo a přemýšlela o Torstenově návrhu. Málem přitom minula dům, kde bydlela Leonie, a na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512506
99
l i a n e
m a r s
•
c h l a p
n a
r o z t r h n u t í
poslední chvíli dupla na brzdu. Okamžitě zazněla salva klaksonů, který ovšem s přehledem ignorovala. „Musím si to nejprve rozmyslet,“ odpověděla po dobré minutě, kdy prostě jen stála uprostřed ulice a zírala před sebe. „To chápu. Udělej to. Dopřej si čas. A Emílie?“ „Ano?“ „Zavolej mi. Kdykoli budeš potřebovat někoho na složení dětské postýlky, odstranění viru z počítače, nebo si zkrátka budeš chtít s někým popovídat. Moje číslo máš.“ „Ty jsi můj počítačový specialista, a ne psychiatr,“ namítla. Torsten se zasmál. „A není to skoro totéž?“ „To je taky pravda.“ Emílie zaváhala a pak dodala: „Děkuji za nabídku, Torstene. Vůbec nevíš, jak moc to pro mě znamená.“ „Tak se taky neostýchej a využij ji. Vážně. Zavolej.“ „Dobře.“ S vřelým pocitem v nitru se s Torstenem rozloučila, jakžtakž zaparkovala auto do příliš úzké mezery a bouřlivě zvonila na Leonii. Jen o chvilku později se ozval bzučák a vzápětí spěchala po schodech nahoru. Tam si nejprve sedla na poslední schod a počkala, až se jí zklidní dech. S těhotenským břichem hnát se do schodů na ni přece jen bylo moc. V tom okamžiku se otevřely dveře bytu. „Ty jsi letěla?“ zeptala se překvapeně Leonie. „Ne, ale jela jsem moc rychle. Policie naštěstí přimhouřila oko.“ Emílie s povzdechem vstala a masírovala si břicho. Teď byla v šestadvacátém týdnu těhotenství. Do čtyřicátého je ještě daleko, ale už teď se cítila jako velryba. „Můžeme?“ „Já jsem si nic nesbalila a teď bych si zas měla jít lehnout.“ „Jasně. Nevstávat. Rozumím. Nedělej si starosti. Já jsem mistr světa v balení.“ Následovala Leonii do bytu, odvedla ji na gauč a přinesla tašky a kufr. Přitom si nevšímala neustálého bzučení v kapse kalhot. Petr jí volal už po třetí. Ukázalo se, že Leonie, která jako manažerka hodně cestovala, měla věci dobře roztříděné. Toaletní potřeby ležely
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512506
100
l i a n e
m a r s
•
c h l a p
n a
r o z t r h n u t í
u postele, stejně jako technické vybavení. Emílie je pouze naskládala do tašek. Také s oblečením byla rychle hotová. Leonie bude potřebovat jen pohodlné těhotenské šaty. Ty sbalila ve chvilce. „Mám ti ještě zalít kytky?“ zeptala se Emílie po deseti minutách pakování. „Jaké kytky? Všechny tady jsou umělé. Já jsem je jinak vždycky nechala sejít mučivou smrtí. Proto už žádné pravé nemám.“ Emílie si v duchu jen položila otázku, jak může být někdo v životě šťastný bez květin. Pro ni byly pokojové květiny nutností. Bez nich se jí těžko dýchalo a necítila se dobře. „Tak jedeme,“ prohlásila. „Od wellness dovolené tě dělí jen pár minut.“ „Neříkej to tak divně. Nahání mi to strach.“ Emílie se zasmála, odnesla tašky a kufr dolů a čekala na Leonii, která se o chvíli později vyšourala z domu jako stará žena. Vypadala hrozně zuboženě. Jindy dokonale upravené vlasy měla rozcuchané, joggingová souprava byla očividně velmi stará a byla jí velká, pod očima měla hluboké temné kruhy. Bylo to jasné. Leonie potřebovala pomoc. Emílie rychle potlačila triumfální pocit, který v ní stoupal. Věděla, že má sklon druhé opečovávat jako kvočna. Jona to nazval gen matky Terezy. Leonie si pomalu sedla do auta a připoutala se. „Myslím, že jsem všechno zařídila. U pekaře jsem objednávku pečiva odřekla, náhradní klíč má sousedka, o rostliny se nikdo starat nemusí a zvířata také nemám.“ Varovně pohlédla na Emílii. „Prosím tě, nedopusť, abych svého rozhodnutí litovala.“ „V žádném případě. Budu se o tebe a Miu dobře starat. Věř mi. A společně si užijeme i dost zábavy.“ Slůvko „doufejme“, které měla na jazyku, raději nahlas nevyslovila. I ona o plánu trochu pochybovala, ale na ústup už bylo pozdě.
Ukázka elektronické knihy