Plameny pomsty (Ukázka, strana 99)

Tau ze sebe vydal další zasupění. „Viděls někdy ty pláže? Aspoň některou?“ „Já? Ne,“ připustil Themba. „Ale Kellan ano. Tvrdí, že vrchol Pěsti je pár set rázů od Rykotu a že odtamtud vedou pěšiny dolů k písku a vodě.“ Přejel Taua pohledem od hlavy k patě. „Na dvou z nich se musí šplhat.“ „Já to zvládnu.“ „Není třeba.“ „Ni?“ „Jednou strmou stezkou půjde Kellan se svým hrotem. Navíc si s sebou vezme Nadanou. Druhýmu hrotu velí Uduak. Taky má s sebou Nadanou.“ Tau se zašklebil. „Dávají mi snadnou cestu a k tomu Haditha, aby mě vedl za ručičku?“ Themba se usmál. „Já tam budu taky. Vidím to tak, že my budeme hlava tohohle draka.“ „Nestojím o žádné zvláštní zacházení,“ namítl Tau. Hnusilo se mu, že ta slova znějí, jako by patřila do úst zpovykaného urozeného fracka. „Jak je libo, ale nekaž to těm z nás, kterým občas trocha toho zvláštního zacházení nevadí. Když to není vážně nutný, nemá smysl lozit v noci po útesech.“ Tau neodpovídal. Nehodlal přiznat, že se na šplhání necítí. „Doženeme ostatní,“ řekl.

Themba se zadíval na jeho zraněnou nohu, povytáhl obočí a sešpulil rty ke straně.

Sledovat, jak ho Themba zkoumá a dochází k závěru, že na to nemá, bylo nad jeho síly. Belhal se napřed, pochodoval tak rychle, jak jen mohl, aniž by omdlel bolestí.

Themba ho svým delším a zdravějším krokem opět dostihl. „V klidu, Tau. Už jsi přeborník. Nemusíš nikomu nic dokazovat.“ Tau sklonil hlavu, aby Themba neviděl, jaké má bolesti. Jednou rukou ukázal na vojáky kolem nich, ihashe i indlovuy. „Stálo mě dvoj104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512427

násobné úsilí, aby mě jím jmenovali, a bude mě stát trojnásobné úsilí, aby uvěřili, že si to zasloužím.“ Themba pokrčil rameny. „A to, co si o tobě myslí, stojí za tu bolest, za tu oběť?“ Znělo to tak vážně, až bylo těžké uvěřit, že ta slova vyšla z Thembových úst. Tau zvedl hlavu a podíval se na bratra v meči. „Kvůli tomu, co si o mně myslí, to nedělám.“ Tau věděl, že ta představa bude obtížně pochopitelná, Themba se však bez úšklebků, bez posměšků, bez jakékoli falše zeptal: „Tak proč?“ Tau kulhal dál. „Protože meze, do kterých nás vykázali, nebyly nikdy naše vlastní – a příběhy, kterými nás krmili, příběhy o naší podstatě, naší bezvýznamnosti a nedostatečnosti, nebyly nikdy pravdivé.“ Když Themba promluvil, jeho hlas byl tišší než předtím. „Takže proto? Myslíš, že šlechta se může stát i z nás?“ Bylo mu, jako by mu bičovali nohu, ale přidal do kroku, v duchu tu bolest vyzýval, jen ať ho zkusí zastavit. „Tak to není,“ odpověděl. „Ta lež nespočívá v tom, že bychom jim nemohli být rovni. Lež je to proto, že ve skutečnosti jsme jim rovni odjakživa.“ Jistě, pokud se lidé hodnotili podle výšky, pak byli šlechticové vyšší. Pokud se lidé hodnotili podle tělesné síly, pak byli šlechticové silnější. Ale Tau věděl, že hodnoticí kritéria určila sama šlechta a samozřejmě vybrala takové vlastnosti, ve kterých měla předem výhodu. „Na tomhle záleží víc než na tamtom,“ říkala, jako by její výnosy vycházely z přírodních zákonů, ačkoli se nejednalo o nic jiného než o rozhodnutí sloužící jejímu vlastnímu prospěchu. Šlechta psala pravidla tak, jak se jí to hodilo, úspěchu tedy dosahovala častěji než druzí a vydávala to za důkaz své nadřazenosti. Všechno to byla lež.

Kvůli výrazu Thembova obličeje si Tau připadal trochu hloupě. Sarkastický ihashe se tvářil moc vážně, moc soustředěně. Tohle mu nebylo podobné. Při Tauových slovech přikyvoval, pořád se choval divně.

Tau očekával jízlivou poznámku, vtípek, úsměšek. To, co následovalo, ho překvapilo.

105

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512427

„Chybí mi to,“ řekl Themba. „Co?“ „Na takovýchhle pochodech vždycky chrchlal.“ „Chinedu?“ „Chybí mi to, víš? Ten jeho kašel. Je to blbost, viď?“ Tau zachytil Thembův pohled a zavrtěl hlavou. „Ne, není.“ Po zbytek pochodu do Skalin už neřekli ani slovo. Když dorazili na místo, dráp se shromáždil na městském bojišti a pak se rozdělil na tři hroty.

Uduak už stál se svými bojovníky stranou a právě s ním mluvil Hadith. Stiskli si zápěstí, Hadith řekl ještě pár slov, Uduak zamával Tauovi a Tau zase jemu. Potom Uduak zavelel svým mužům k odchodu a za chvíli už jako by se po nich slehla zem.

Kellan byl také u svých mužů a Tau si všiml, že Nadaná v jeho hrotu je Thandi – ta, s níž se seznámil v tunelech pod Palácem Ochránců.

Držela se poblíž Kellana a přihlížela, jak si připíná štít na záda, nejspíš aby měl volné ruce, až bude slézat po útesech k přidělené pláži.

Zatímco tam Tau postával a cítil se provinile, že Kellan bude muset šplhat po skalách, protože on sám toho není schopen, Kellan zasalutoval. Tau mu to honem oplatil. „Bohyně s tebou,“ zavolal Tau přes vzdálenost mezi nimi. „I s tebou,“ houkl Kellan v odpověď.

Tau se otočil k Hadithovi, divil se, proč se všichni chovají tak zvláštně a formálně, když vtom mu došlo, kde přesně se nacházejí.

Stáli na stejném plácku v městském bojišti, kde Tau přednedávnem málem zabil Kellana. Ohlédl se, zapátral po vyšším šlechticovi očima, ale Kellan už zahnul za roh a byl ten tam. „Nečekal jsem, že se sem vrátíme, zvlášť ne tak brzy,“ poznamenal Hadith. „Připadá mi to tu jiný,“ podotkl Themba. „Jak to?“ „Tak nějak menší.“ „To je fakt,“ přisvědčil Hadith. „Tak jdeme, ať víme, jestli jsme klikaři, co si vytáhli tu správnou pláž.“ 106 Ukázka elektronické knihy