Edu Kliku, žertem někdy mezi galérkou zvaného Zprdeleklika, znal v oboru každý. Tedy určitě podle jména, osobně málokdo. Stovky legendárních a nikdy neodhalených podvodů, pověsti o nichž obletěly během posledních dvaceti let celou Evropu, mu udělaly jméno a byl považován za nástupce samotného Kellera – o kterém se ostatně šuškalo, že býval Edovým učitelem. Edu nikdy nikdo při ničem nepřistihl a jen málokdo ho opravdu znal. Klára i Šimon všechny ty legendy a úžasné historky slýchali dlouhá léta, ale ani jeden z nich ho až doteď neznal jinak než z vyprávění. „Myslím, že si máme hodně co vysvětlovat,“ přerušil výbuch úlevného veselí Eda, „pojďte prosím dál a udělejte si trochu pohodlí.“ Zašli zpět do salonku. Eda odtáhl závěsy z celého okna a v náhlé záplavě světla se kousek ode dveří objevil stolek s připravenými sklenicemi na dlouhých stopkách a s dalšími dvěma lahvemi šampaňského čekajícími v nádobách s ledem. Na zdobených podnosech bylo nachystáno bohaté občerstvení – plátky studené drůbeže a pečeně, anglické sandwiche, talíř se sýry a velká mísa s ovocem. Myška otevřel novou lahev šampaňského a všem nalil příjemně vychlazené perlivé víno. Eda pozvedl sklenici a zvolal: „Nuže, přátelé, připijme na naše setkání. A především na to, čeho by snad mohlo být počátkem.“ Cinkly sklenice a všichni se pohodlně usadili. Klára se Šimonem upřeli svůj pohled na Edu a každý po svém přemýšlel, odkud vlastně začít. Bylo stejně těžko uvěřitelné, že tenhle nenápadný chlapík, s už mírně prošedivělými skráněmi, který by i ve svém perfektně padnoucím a bezpochyby hodně drahém obleku snadno zapadl v každé společnosti, je právě tím geniálním mozkem, o kterém celá léta slýchali vyprávět hotové romány. Ale vlastně nejspíš právě to, jak snadno byl přehlédnutelný a nikde nevyčníval, bylo jednou ze součástí jeho úspěchu. Teď si hověl v pohodlném ludvíkovském křesílku proti nim, uzobával z talířku hrozny s kousky drahých sýrů a pozoroval je stejně zkoumavě jako oni jeho.
— 98 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512425
A snad jako by čekal, až se jeden z nich odhodlá něco říct, právě když už se Klára nadechovala, si lehce odkašlal a spustil sám. „Přátelé, v prvé řadě bych si přál, abyste přijali mou velikou a upřímnou omluvu. Je teď na mně, abych vám vysvětlil všechno, co se stalo, a hlavně proč jsem se dopustil takové troufalosti a dovolil si ušít boudu zrovna na taková esa našeho oboru, jako jste vy dva.“ Umlčel jasným gestem všechny případné výlevy skromnosti, které se užuž chystali oba vyslovit. „Nene, nic neříkejte prosím, je to tak. To, že právě vás považuji za ty nejlepší, je důvodem, proč tu dnes sedíme. Než se dostanu k vysvětlení všeho, co jste za poslední dva dny prožili, musím předeslat, co je hlavní a jedinou příčinou, proč tohle všechno bylo nezbytné. Mám totiž před sebou nejtěžší a nejsložitější úkol své kariéry a vím, že dalece přesahuje možnosti a schopnosti mé a tady přítele Myšky. Tento úkol vyžaduje partu alespoň čtyř profesionálů, a to těch nejlepších, co jsou k mání. O tom, že takovými jste právě vy dva, jsme se zrovna ujistili, a nadále nebudeme mít už ani sebemenší pochyby.“ Klára se Šimonem se dmuli pýchou a samou skromností trochu zčervenali ve tvářích. „Proto se vás ze všeho nejdřív musím na rovinu zeptat,“ pokračoval vážným tónem Eda, „jestli o takovou spolupráci s námi máte zájem. Práce to bude nebezpečná a určitě to nejtěžší, co jste kdy dělali. Ale než budeme jakkoli pokračovat, musím od vás slyšet jasně a zřetelně, že do toho chcete jít.“ „Na co ty vytáčky, Edo,“ řekla netrpělivě Klára. „Řekněte rovnou, o jakou práci tady jde.“ Eda si zkoumavě přeměřil jejich dychtivé pohledy a pak kývl. „Musíme ukrást královské korunovační klenoty.“
— 99 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512425
Intermezzo: O 16 let dříve Arcibiskupský palác, Hradčanské náměstí 56, Pražský hrad středa, 19. února 1862
Třicet kroků k oknu. Obrátka. Třicet kroků ke dveřím. A zase zpět. A znova. Pražský arcibiskup Bedřich ze Schwarzenbergu nervózně obcházel už bůhvíkolikáté kolečko po své výstavné pracovně v paláci na Pražském hradě. Od mládí byl zdatným alpinistou, slezl nejednu majestátní horu a i ve svých raných padesáti měl i přes zvolna už se zakulacující postavu stále výbornou fyzičku. Pochodoval pevnými kroky k oknu a zase ke dveřím a stále dokola přemítal nad blížící se podivnou schůzkou. Zimomřivé dopolední slunce vrhalo barevnými vitrážemi s výjevy svatých v oknech duhové pablesky na regály knihoven kolem stěn a maně poukazovalo barevnými paprsky na jednu pozoruhodnou knihu a jeden manuskript hodný hlubšího studia vedle druhého. Arcibiskup si jich dnes nevšímal. Rázoval nepřítomně po místnosti sem a tam už dobrou půlhodinu a jenom zuřivě přemýšlel, co po něm ten drzoun může vlastně chtít. Židé na Starém Městě pro to mají krásné slovo, které nám ve slovníku bolestně chybí: chucpe. Vzpomněl si, jak mu to jednou u vína rebe Rappaport vysvětloval na staré anekdotě. Podle ní chucpe je, když gauner, který brutálně ubil sekerou svou matku i otce, u soudu prosí o milost s tím, že je chudák úplný sirotek… Chucpe, drzost až bohorovná.
— 101 — Ukázka elektronické knihy