Blížili
jsme
se
k Teplicím,
na
kruháku
v Teplicích
za
desetipatrákem jsme zatočili doleva a stále se točili znovu doleva a zase doleva a poslední otočka byla už doprava a byli jsme na místě. Se synem a snachou jsem se rozloučila, nechtěli jít už ke mně do bytu, a tak nastartovali vůz a zamířili domů. Po krásně stráveném dni jsem popřemýšlela, jak budu asi ještě dlouho doma, než mě zavolají na další léčbu. Nemusela jsem se o to starat, neboť jsem měla vystaráno s jiným lékařem. Bolel mě zub, tedy zub pod můstkem. Prášky na bolest moc nezabíraly, a tak, ač nerada, jsem si nařídila budíka na další den ráno a vypravila se k zubaři. S bolestmi zubů je dobré jít hned po ránu, jak má upozornění pan doktor na dveřích. No a já bych tam nešla raději ani ráno, ale ani v jinou hodinu. Co nesnáším, je zubař, byť mám velice milého, příjemného a milého pana doktora. Ale kdo rád chodí na zubní, myslím, že asi nikdo. Já to beru tak, že všechny bolesti, které jsou v hlavě jsou nemilé a na tom si trvám. Zažila jsem už všechny. Bolesti uší, oční a se zuby též. Nechodila jsem moc na zubní, hřešila jsem, že jsem měla kvalitní zuby, jen sem tam jsem chodila na čištění zubního kamene. Zubař mně vždy zuby chválil, že se takové vidí málokdy a já na to hřešila a tím jsem i zanedbávala běžnou kontrolní prohlídku. A tak když musím na zubní, jsem rozklepaná a mám vyloženě strach. Vím, že dolení zuby budou pomalu na odpis, mám můstek již 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512223
dlouhou dobu, a tak se bojím toho, až mně ho jednou bude muset zubař sundat. To už zachránit nepůjde nic a zbývající zuby půjdou ven. A tak jsem tam seděla ráno na lavici před ordinací celá rozklepaná a čekala až vyjde sestra a já jí řeknu, co mě trápí. Pan doktor tam ještě nebyl, ale za chvíli se objevil, vešel do ordinace, a tak netrvalo dlouho, když mě zavolali. Když mně prohlédl chrup, tak mě objasnil moji situaci, vysvětlil, co mně bude provádět, píchnul mně injekci na umrtvení a poslal mě na rtg. Výsledek rtg mně ukázal v počítači a to, co jsem si já myslela, že mně buď zub - korunku odřízne z můstku a kořen vytrhne, tak to mně potvrdil. Ale dopadlo to o trochu lépe. Vytrhl mně jen kořen pod korunkou, tudíž zub, neboli korunka mně na dásni zůstala, čímž se mně ulevilo, protože přece jen se mně bude lépe kousat, když mně tam zub ponechal. No a napsal mně recept na antibiotika. A tak jsem měla pro mě nepříjemnou návštěvu u zubaře za sebou, i když jsem se obávala, že jej budu muset zase brzo navštívit. Nevěřila jsem totiž tomu, že mně zuby dají pokoj, když jsem viděla na snímku, v jakém stavu mám kořeny. No, děj se vůle Boží, jak se říká. Zuby mě totiž pobolívají sem tam už delší dobu, je to střídavě z levé, ale i z pravé strany. Dny ubíhaly a já jsem si přála, aby mě už zavolali z Ústí na pohovor a já začala jezdit na ozařování, ale zatím se nic nedělo. Oni tam totiž také prováděli rekonstrukci v místech, kde jsou ozářky, bourali a předělávali něco na chodbách, jak jsem zjistila při mých návštěvách tohoto oddělení. A tak jen zbývalo, abych vydržela a 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512223
nenervovala se tím čekáním, které je opravdu dlouhé, zvlášť když se člověk nervuje. Eva – snacha, mně vzkázala od syna, abych vymyslela nějaký výlet, aby mně to čekání rychleji uteklo. To byla pro mě injekce, něco jako životabudič. A protože jsem se chtěla již dávno podívat opět po letech na hrad Hasištejn, kde jsem sice už byla, ale jenom tak v letu, tak jsem zabruslila na mapu a snažila se oživit vzpomínky z tehdejšího výletu. Bylo to už pár let, co jsem tam byla s partou turistů, a musela to vzdát skoro před koncem. Tedy na hradě Hasištejn jsem byla, to ano, ale šlo se ještě na rozhlednu, na kterou jsem už vystoupat nemohla. Zradilo mě tělo. Po schodech nahoru na vrchol bych to už nezvládla. Zajímavé bylo, že jsem měla pod rozhlednou ten samý výhled jako oni nahoře na ní, což mně potvrdili turisté, kteří na rozhlednu vyšlápli. Rozhledna byla v Málkově na jejím okraji a od ní bylo vidět na elektrárnu Prunéřov. Zkrátka nic moc. Byly vidět čoudící válce ve vydolované krajině. Kvůli tomu lézt na vrchol jsem tedy nemusela. Ale jak jsem se zmínila, už bych to ani nezvládla. A tak jsem se s nimi rozloučila a zaměřila do míst, kam měli přijít i turisté po zdolání oné rozhledny a sice k vlakové zastávce, odkud jsme se měli pak vracet domů. Ale ještě před tím jsme se zastavili na nějakém stadioně. Jestli tam bylo sportovní utkání to už nevím, protože jsme viděli přemíru lidí v dresech, jak tam pobíhali, nebo i postávali ale mimo hřiště. Naše skupina turistů si koupila něco k pití a vydali jsme se k zastávce, která byla nedaleko. Ještě jsme tam nějakou dobu postávali,
100 Ukázka elektronické knihy