DEVÁTÁ KAPITOLA Čas ubíhal a ples byl stále blíž a blíž a Gian rychle vklouzl do striktně pracovního módu. S Arianou si psali, telefonovali, a dokonce se i párkrát sešli osobně, ale nikde ani náznak něčeho osobního. Všichni si potají oddechli, když Angela Romanová, neschopná vystát Řím v době konání plesu, vyrazila místo toho na nějakou okružní plavbu. Uf! Ariana byla šťastná, že nemusí ještě k povinnostem kolem plesu pobíhat kolem matky. Když přišla finální verze jídelního lístku, jen stručně napsala, že vypadají hezky a že by se tátovi líbil. Ani náznakem nezmínila tutti frutti. Nebo růžový kvítek. Jen: Giane, co se týče těch orchidejí, Roberto je přinese sám v den plesu… Bla, bla, bla… A Gian se na oplátku držel své strany dohody. Nebo se o to aspoň snažil. Ariano, co se týče zasedacího pořádku… Ale dva dny před plesem už byl tak pobouřený, že zvedl telefon a zavolal jí. „Nechápu, co je zas s tou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512166
JINÁ, NEŽ SI MYSLEL
Nicki,“ začal bez úvodu. „Sehnali jsme jí místo…“ A to ještě nedodal, že kvůli tomu museli oželet jednoho platícího hosta a lístky byly opravdu velmi drahé. „Co má za problém?“ „Ten stůl je až vzadu,“ vysvětlila mu Ariana, „a když nepřijde Paulo, protože jsi mu to zakázal –“ „Zakážu sem vstup každému, kdo se chová nezdvořile k mému personálu, což on dělá.“ „No, ona prostě nezná nikoho, kdo s ní sedí u stolu. Doufala, že si bude moct přivést nějakou kamarádku.“ „Ty jsi její kamarádka,“ upozornil ji Gian dost nerudně. „Chceš, abych tě posadil k ní? U předního stolu není místo.“ „Nebuď směšný,“ odfrkla si Ariana. „Už se ozvala Mia?“ Pochopil, že se stejně ptala i Nicki, protože následovalo: „Protože jestli nepřijde, jedno místo tam bude.“ „Ariano.“ To bylo poprvé, kdy se neshodli v něčem tak osobním. „Řekl jsem i tobě, i Danteovi, abyste přenechali Miu mně.“ „Ano, ale jestli ani nepřijde…“ „Nemůžeš dát Miino místo…,“ jednomu ze svých parazitů, byl Gian v pokušení říct, ale připomněl si, že tohle je pracovní záležitost. Nakonec, i kdyby si Romanovi chtěli usadit u předního stolu hejno hus, jeho úkolem by bylo jim najít místo. Gian se zhluboka nadechl. „Ale,“ pokračoval po chvíli, „jestli opravdu tak moc chceš Nicki u předního stolu, může mít moje místo.“ „Ale kde bys seděl ty?“ zeptala se Ariana. Gian přece vždycky seděl vedle ní, ale teď to vypadalo, že tradici chce porušit. „Tam, kde má sedět ona. Stejně budu pracovat.“ „Ne, ne,“ rychle zavrtěla hlavou Ariana, „nech to být.“ „Dobře,“ přikývl Gian. „Ještě něco?“ „Myslím, že ne. Mělo by?“ „Ne, všechno je pod kontrolou.“ Tedy kromě jeho samotného, ale na tom už pracuje. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512166
CAROL MARINELLIOVÁ
Vymaže to zakázané ráno z hlavy. Nepotřebuje takové komplikace. Jen musí přežít ten ples. A nebyla to jen Ariana, co mu dělalo starosti. I když se to také týkalo rodiny Romanových… „Dante!“ Gian potřásl kamarádovi rukou, když se u něj nečekaně v den plesu objevil, a pokynul mu, aby se posadil. „Dnes ráno jsem mluvil s Arianou…“ „Slyšel jsem, že je všechno pod kontrolou.“ „Vede si dobře,“ souhlasil Gian. „Počítám, že to bude velký úspěch. Tvá sestra má smysl pro detail –“ „Ozvala se Mia?“ přerušil ho Dante. „Ještě ne,“ zavrtěl hlavou Gian. „Jak už jsem řekl Arianě, i kdyby přijela neohlášená, bude přivítána, jako bychom ji čekali, a budeme se snažit, aby se tu cítila vítaná.“ „No, mohl bys v tom případě zajistit, aby dostala tenhle dárek předtím, než zamíří do sálu?“ Dante podal Gianovi sametovou krabičku a obálku. „Říkal jsem si, že bude lepší, když se o dárek pro hostitelku postarám já, než abych to nechával na Arianě.“ Nevesele se zasmál. „Nejspíš by to byla panenka plná napíchaných špendlíků…“ Dante byl jeho blízký přítel, takže se Gian přistihl, jak se na něj usmál svým povinným úsměvem. „Samozřejmě, udělám to.“ „A možná by bylo lepší Arianu takovými detaily nezatěžovat.“ „Naturalmente,“ přikývl Gian. Zatraceně, pomyslel si. Čas ubíhal, ples byl už za rohem a Gian už to chtěl mít za sebou. Chtěl zpátky svůj klidný, uspořádaný život bez Ariany. Cítil, jak moc ho chce – což ho obvykle spolehlivě odrazovalo, ale u ní se mu líbilo – jak po něm touží, a přesto se ovládá. Na telefonu mu pípla zpráva, a když ji otevřel, usmíval se na něj jeho přítel Rafael. 100 Ukázka elektronické knihy