Obr. 4 Koncept inkluzivní školy nastavením vzdělávacího procesu a prostředí, nemusí tedy jít nezbytně o důsledek zdravotního postižení nebo jiného znevýhodnění či odlišnosti žáků. Za značně rizikové můžeme považovat zaměňování termínů „inkluzivní vzdělávání“ a „společné vzdělávání“. Nejde totiž o synonyma; zatímco společné vzdělávání je vždy nezbytnou součástí inkluze, opačně to neplatí, a žáky lze ve skutečnosti vzdělávat sice společně, ale přitom neinkluzivně. Společné vzdělávání je velmi problematický a nejasně definovaný termín, který v praxi označuje pouze fyzickou přítomnost žáků se speciálními potřebami v prostředí běžných škol, nikoliv ale podporu proinkluzivních tendencí, postojů a změn ve školách a v systému vzdělávání (Zilcher, Svoboda, 2019). 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512070
V souvislosti s inkluzivním trendem přestala vyhovovat dříve využívaná speciálně pedagogická terminologie vycházející z diagnostikovaných obtíží některých žáků v učení a v získávání klíčových kompetencí během edukačního procesu – zejména proto, že reflektovala u žáků především negativní charakteristiky a podporovala tak jejich stigmatizaci. Školská legislativa proto začala standardně používat více obecné a neutrální spojení „děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami“,11 odvozené od termínu označujícího osoby se speciálními potřebami (a také mezinárodně rozšířeného anglického spojení Pupils/Students with Special Educational Needs). Vystihuje tím zejména požadavek na uplatňování speciálních postupů při naplňování přirozených vzdělávacích potřeb těchto jedinců. Podle aktuálního znění školského zákona (§ 16, odst. 1) se dítětem, žákem nebo studentem se speciálními vzdělávacími potřebami rozumí osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění či užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření. Do roku 2015 byly ve znění tohoto zákona specifikovány i konkrétní kategorie žáků, na které se toto označení vztahovalo, a sice děti, žáci a studenti:
Inkluzivní edukace osob se speciálními potřebami
4.1 S peciální vzdělávací potřeby a jejich diagnostika
se zdravotním postižením (tělesným, zrakovým, sluchovým, mentál ním, autismem, vadami řeči, souběžným postižením více vadami, vývojovými poruchami učení nebo chování), 11
Pro potřeby zestručnění textu používáme na některých místech pouze označení žáci (se speciálními vzdělávacími potřebami), který automaticky zahrnuje i kategorii dětí (v zákoně používanou pro úroveň předškolního vzdělávání) a studentů (v zákoně používanou pro úroveň vyššího odborného vzdělávání), jestliže to faktická správnost obsahu sdělení dovoluje. Školský zákon jinak standardně používá označení žák pro úroveň základního a středního vzdělávání.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512070
se zdravotním znevýhodněním (zdravotním oslabením, dlouhodobým onemocněním a lehčími zdravotními poruchami vedoucími k poruchám učení a chování), se sociálním znevýhodněním (z rodinného prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a žáci v postavení azylantů a účastníků řízení o udělení azylu). Aktuálně platná verze zákona i souvisejících dokumentů tuto klasifikaci již neobsahuje, i když fakticky se nic nezměnilo a všichni, kdo patří do uvedených skupin, jsou nadále považováni za osoby se speciálními vzdělávacími potřebami. Jejich diagnostické zařazení však už není jediným určujícím kritériem pro vymezení jejich zákonného nároku na podporu ve vzdělávání. Dokonce ani v doporučeních pro školní vzdělávání těchto žáků zpracovávaných školskými poradenskými zařízeními na základě provedené odborné diagnostiky dnes již nenajdeme žádné konkrétní diagnózy uvedené explicitně, ale pouze skryté v kódu (identifikátoru) obsahujícím typ i závažnost jejich postižení a znevýhodnění. Je také třeba dodat, že u některých žáků bylo zařazování do výše uvedených kategorií značně obtížné nebo z hlediska jejich individuální situace velmi nepřesné (například u žáků s odlišným mateřským jazykem, žáků s dvojí výjimečností – anebo také žáků nadaných, kteří jsou stále vnímáni z hlediska posuzování jejich speciálních vzdělávacích potřeb a indikace vzdělávací podpory poněkud rozpačitě). U některých žáků (s potřebou podpory na nejnižší úrovni) navíc nemusí být diagnostika v poradenském zařízení ani provedena a podpora je jim poskytována bez zpracovaného doporučení v rámci standardních kompetencí pedagogů a na základě jejich pedagogické diagnostiky. Speciální diagnostika u žáků s potřebou větší míry podpory je ovšem už nezbytná, a pokud by nebyla provedena, mnoha jedincům by se nejspíše nedostalo adekvátního edukačního přístupu a podpory odpovídající jejich vzdělávacím potřebám, protože by tyto potřeby zkrátka nebyly správně a včas rozpoznány (Norwich, 2013). 100 Ukázka elektronické knihy