98
BŮH NA ULICI
Sestry Matky Terezy Kde se dneska najím? Přehledová brožura pro lidi bez domova s názvem Kde se v Kodani zdarma nebo levně najíst? informovala o sestrách Matky Terezy neboli Misionářkách lásky, které sídlily v Sigurdově ulici. Potěšilo mě to. Před několika lety jsem žil ve františkánském klášteře v nejzanedbanější a nejvyloučenější lokalitě v Bruselu. Moje práce spočívala mimo jiné v pomoci těmto sestrám při práci s chudými lidmi. Šest dnů v týdnu jsme připravovali stravu pro sto padesát lidí. Podávali jsme zbytkové jídlo, které nám poskytovaly někdejší belgické aerolinky Sabena (Such A Bloody Experience Never Again) a sestrám je dovážely až na místo ve stejném balení, v jakém se podávalo v letadle: na táccích s krabičkami zakrytými víčky nebo plastovou fólií. Naším úkolem bylo každičkou krabičku otevřít. Mističky s nakrájeným ovocem, podlouhlé hliníkové tácky s masem, bramborami nebo těstovinami. Zákusky, jo gurty, maličké perníčky v plastu, sušené mléko, sůl a pepř, plastové příbory, kelímky na kávu, vlhčené ubrousky, párátka. Všechno tohle se mělo roztřídit, rozdělit, přemístit do jednotlivých hrnců nebo nádob, v nichž se jídlo ohřálo a připravilo k podávání. Zvládali jsme to. Obětavé řádové sestry oblečené v sárí jsem si oblíbil. Na ramenou nosívaly drobný krucifix připevněný zavíracím špendlíkem. Misionářky lásky, jak se samy nazývají, je katolický řád, který v roce 1950 založila Matka Tereza z Kalkaty. Dnes řád čítá čtyři a půl tisíce sester v přibližně sto třiceti pěti zemích. Členky jsou vázány třemi tradičními řeholními sliby: slibem chudoby, poslušnosti a čistoty. K tomu tyto sestry skládají ještě čtvrtý slib: že budou sloužit těm nejchudším z nejchudších. V roce 2002 přibyly i do norského Bergenu, kde pracují mimo jiné s lidmi trpícími nějakou formou závislosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511919
99
BŮH NA ULICI
Sestry v Bruselu nedostávaly mzdu, ale spoléhaly na to, že Pán Bůh jim vše potřebné dá. Dary představovaly jejich hlavní zdroj příjmů. Řád zde také využíval práce dobrovolníků. Do téhle kategorie jsem patřil i já. Sestry se snažily žít na stejné materiální úrovni jako ti, kterým pomáhaly. Mimo jiné spaly všechny v jedné místnosti. Pokud se pohybovaly venku mezi lidmi, jen zřídka přijímaly dárky nebo jídlo. Nechtěly pro sebe žádná privilegia. Samy volily prostotu. Solidaritu, která je skutečně něco stála. Jenže něco tu nehrálo. Zavánělo to tady rigiditou, nemožností dialogu, čímsi nuceným a nevyřčeným. Jeptišky se chovaly vždy přívětivě, avšak jen výjimečně osobně nebo niterně, jen málokdy se dělily o své myšlenky a pocity. Proto bylo obtížné se jim přiblížit, skutečně se s nimi seznámit a blízkost toho druhého nějak prožít. Jako by se mezi námi nacházela jakási neurčitá a zároveň neprostupná stěna. Jako by je všechny někdo přitesal podle téhož přísného mustru. Podle mého mínění sestry soudily, že jejich práce, poslání, totiž služba chudým, převyšuje všechno ostatní. Sám jsem tenhle názor pokládal za příliš militantní, neosobní a omezující. Našel jsem Sigurdovu ulici, vedla daleko od středu města. Dům vypadal nádherně a ve výklenku u vchodu stála typická soška Panny Marie. Poté, co se přišouralo několik penzistů a postavilo se vedle mě, zmocnily se mě obavy. Pořád se neobjevoval nikdo z ulice. Jedna sestra nás vpustila dovnitř a zavedla nás do velké jídelny. Vůbec jsem nevěděl, co si počít. Najednou se ozval zvonek a dovnitř se nahrnulo čtyřicet upovídaných důchodkyň. Nečekaná návštěva. Sestry se musely ohánět, aby všem obstaraly hrnky a talíře. Důchodkyně byly nastrojené. Místnost zaplnila vůně parfémů a maloměšťáctví. Usadily se na opačném konci mého stolu. Vtom jedna řádová sestra zatleskala. Rozhostilo se ticho. Skupina
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511919
100
BŮH NA ULICI
se náležitě představila. Ženy pocházely z dobročinného spolku ze severního Dánska a pro řádové sestry pletly ponožky. Zatleskali jsme jim. Zatleskali jsme tomu, že pro nás pletou. Snažili jsme se projevit vděčnost. Přinutil jsem se zůstat sedět, dokud nepřinesli jídlo. Podávalo se chutné ragú s bramborami. Jakmile jsem dojedl, pokusil jsem se vyklouznout ven. Jedna sestra mě však stihla zastavit s otázkou, jestli si nepřidám. Odmítl jsem. Řekl jsem jí, že jsem s jejich řádem pracoval v Bruselu a že znám Céline a Alfinu. Přikývla na souhlas, ale v hovoru nepokračovala. O kus dál na ulici popíjelo několik mužů pivo. Zjevně se jednalo o alkoholiky, kteří měli hluboko do kapsy. Zastavil jsem se u nich. Ti by se měli dozvědět o báječném ragú a moučníku. Ale nedokázal jsem se k tomu přimět, nedopřál jsem sestrám radost z toho, že pomůžou těmhle chlapíkům. Vyrazil jsem dál.
Co je pomoc? Matka Tereza a řádové sestry bývají kritizovány za to, že se při své práci nechovají politicky a společensky odpovědně. Úředníci, politici nebo poskytovatelé služeb se znalostí sociální politiky se rozčilují nad tím, že sestry se do měst stěhují prakticky bez předchozího upozornění, často do čtvrtí, kde panuje velká nouze a kde už řada opatření funguje. Během několika týdnů začnou misionářky zaopatřovat stovky lidí jídlem a ošacením. Kritici se domnívají, že sestry fungují jen jako hasicí přístroje, nepodnikají preventivní kroky, nezajímají je příčiny utrpení, nesnaží se měnit společenskou strukturu. Tato kritika jejich přístup z velké části vystihuje. V jejich spiritualitě se jen málo aspektů kryje s radikální podobou sociální práce, v níž se v norském prostředí často k pochopení a výkladu společnosti využívá marxistické analýzy.
Ukázka elektronické knihy