98
Juliana Weinbergová
Pepito se na ni dotčeně podíval. „Ale Josephine, přece mě nemůžeš jenom tak vyhodit? Kde budu dneska v noci spát?“ „To je mi jedno,“ odsekla mrzutě. „Jako údajný hrabě máš jistě dost prostředků, aby sis mohl zaplatit pokoj v nějakém hotelu.“ Pepito se ušklíbl, očividně uražený jejím sarkastickým tónem. Zřejmě však pochopil, že tenhle boj prohrál. Sáhl po klobouku, chviličku ještě zůstal nerozhodně stát, zamumlal: „Tak zítra,“ a odešel z pokoje. Josephine přepadl nový záchvat pláče, jen Binky jí tiskl hlavu na prsa, jako by ji utěšoval. Tu noc ležela Josephine dlouho s otevřenýma očima. Hádka s Pepitem se jí honila hlavou pořád dokola; stále měla ohromnou zlost na něj i na tu jeho komedii, zlobila se však také sama na sebe, že navzdory počátečním pochybnostem hrála tu hru s ním. Proč to udělala? Možná proto, že tajně tak moc toužila být Pepitovou ženou? Doufala snad, že svou účastí ve vymyšleném příběhu Pepita přiměje, aby rychleji zařídil skutečnou svatbu? Už zase se jí po tvářích koulely slzy. Ještě že na předložce u postele ležel s tichým pochrochtáváním Albert a pevně se k ní tiskl spící Binky, jinak by si připadala ještě osamělejší a ztracenější. „Miluje mě doopravdy?“ přemítala nahlas. „Nebo jsem pro něj jenom zdroj obživy? Bohatá ženská, která ho financuje?“ Binky jako by ji poslouchal a rozuměl každému slovu. V obličeji měl tak moudrý a rozumný výraz, až byla přesvědčená, že přesně chápe, o co jde. Bohužel jí Binky ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511791
JOSEPHINE BAKEROVÁ: Tanec jejího života
99
mohl dát žádnou uspokojivou radu. Přitáhla si k sobě pod přikrývkou kolena a přitulila se k opičí srsti. „Ale vlastně mi Pepito pomáhá moje bohatství zvětšovat. Otevřel se mnou klub, obstarává mi reklamu a nová angažmá. Tak, jak by to dělal i opravdový manažer.“ Už zase měla pocit, že jí snad pukne srdce. Přesvědčení, že to s ní Pepito vlastně myslí dobře a že mu záleží na její kariéře, zvítězilo nad pochybnostmi. Úsvit ji zastihl unavenou a zesláblou. Trochu se jí po Pepitovi stýskalo a přemítala, jestli se přijde usmířit. „Co myslíš?“ zamumlala Binkymu do vyhřáté srsti. „Pustíme ho dál, když se ukáže?“ Opičák na ni upíral bezelstné hnědé oči. Ani ne za dvě hodiny se skutečně ozvalo zaklepání na dveře. Josephine ještě seděla v posteli, před sebou podnos s horkou čokoládou a croissanty přímo z trouby. „Dále,“ zavolala a dál rozdávala zvířatům drobečky z pečiva. Ve dveřích se objevil Pepito, na rozpacích, zda je vítán. Ani on se zřejmě moc nevyspal, pod očima měl tmavé kruhy, byl neoholený a oblek měl pomačkaný. „Můžu dál?“ zeptal se nezvykle plaše. V ruce držel velkou kytici rudých růží. Nesměle jí květiny podal. „Děkuju.“ Josephine je převzala a odložila na noční stolek. Snažila se působit rezervovaně, to gesto ji však potěšilo. Pepito ukázal na hranu postele. „Smím?“ „Dobře,“ odpověděla jen. Posadil se, což vůbec nebylo jednoduché, protože na předložce u postele stále ještě trůnil Albert. „Takže… mám takový nápad, Josie.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511791
100
Juliana Weinbergová
Ušklíbla se. „Ušetři mě svých nápadů, nosí mi leda smůlu.“ „Ne, opravdu, poslouchej.“ Pepito se přisunul blíž a vzal ji za ruce. „Pojďme na chvíli zmizet. Odjet pryč. Vydejme se na turné po Evropě.“ „S tebou nejedu nikam. Nemysli si, že jsem ti odpustila. Pořád se na tebe zlobím,“ bránila se Josephine, aby to neměl tak jednoduché. Začala v ní však klíčit zvědavost. Vztek na Pepita postupně ochaboval. Musela si přiznat, že jeho báchorky vlastně s radostí podporovala. Copak si sama tak trochu nelibovala v roli hraběnky, přestože celou dobu věděla, že žádná hraběnka není? Pravdu zkrátka ignorovala. Pepito se opatrně usmál. „Miluješ mě ještě, viď?“ Josephine si otřela oči. „Ty si moji lásku nezasloužíš!“ Ve skutečnosti si už nedokázala představit život bez něj. Byli si blízcí skoro jako opravdový manželský pár, o všem rozhodovali společně. Byl jí milencem i rádcem, bez něj by si připadala ztracená. I když už si ho teď z hrdosti vzít nechtěla, ani kdyby ji na kolenou prosil, což ovšem nebylo příliš pravděpodobné. Téma „svatba“ pro ni bylo uzavřenou kapitolou. „Poslouchej.“ Pepito na ni upřel hnědé oči. „Odjedeme na chvíli z Paříže a budeme přijímat angažmá v zahraničí. Mezitím se na celou záležitost zapomene, a až se pak vrátíš, přivítají tě o to bouřlivěji. Budeš moci pokračovat v kariéře s novým elánem.“ „Hm.“ Josephine se snažila tvářit skepticky, Pepitův návrh však zněl naprosto rozumně. „A ještě něco: Až budeme na cestách, obstarám ti učitele jazyka a etikety. Po návratu budeš mít bezchybnou
Ukázka elektronické knihy