98
Juliana Weinbergová
Pepito se na ni dotčeně podíval. „Ale Josephine, přece mě nemůžeš jenom tak vyhodit? Kde budu dneska v noci spát?“ „To je mi jedno,“ odsekla mrzutě. „Jako údajný hrabě máš jistě dost prostředků, aby sis mohl zaplatit pokoj v nějakém hotelu.“ Pepito se ušklíbl, očividně uražený jejím sarkastickým tónem. Zřejmě však pochopil, že tenhle boj prohrál. Sáhl po klobouku, chviličku ještě zůstal nerozhodně stát, zamumlal: „Tak zítra,“ a odešel z pokoje. Josephine přepadl nový záchvat pláče, jen Binky jí tiskl hlavu na prsa, jako by ji utěšoval. Tu noc ležela Josephine dlouho s otevřenýma očima. Hádka s Pepitem se jí honila hlavou pořád dokola; stále měla ohromnou zlost na něj i na tu jeho komedii, zlobila se však také sama na sebe, že navzdory počátečním pochybnostem hrála tu hru s ním. Proč to udělala? Možná proto, že tajně tak moc toužila být Pepitovou ženou? Doufala snad, že svou účastí ve vymyšleném příběhu Pepita přiměje, aby rychleji zařídil skutečnou svatbu? Už zase se jí po tvářích koulely slzy. Ještě že na předložce u postele ležel s tichým pochrochtáváním Albert a pevně se k ní tiskl spící Binky, jinak by si připadala ještě osamělejší a ztracenější. „Miluje mě doopravdy?“ přemítala nahlas. „Nebo jsem pro něj jenom zdroj obživy? Bohatá ženská, která ho financuje?“ Binky jako by ji poslouchal a rozuměl každému slovu. V obličeji měl tak moudrý a rozumný výraz, až byla přesvědčená, že přesně chápe, o co jde. Bohužel jí Binky ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511791