Drahý A., včera konečně došel Váš dopis. Tak dlouho na něj čekala. Bude však k Vám upřímná, protože na rozdíl od Vás se její otevřenost, upřímnost i schopnost mluvit s Vámi úplně o všem neztratila. Vaše hlášení ji rozzlobilo a povzbudilo k tomu, aby se vzpamatovala a připravila si vlastní plán. Ne, nechce dál mít jenom ten Váš a zoufale se ho držet, i když Vy to možná očekáváte, a to i přesto, že dohodu dodržuje pouze jedna strana. Promiňte, ale ona je k Vám ve svých pocitech a myšlenkách nejupřímnější, jaká kdy byla, jaká kdy bude. Až někdy váhá, jestli se takové upřímnosti nezaleknete. A Vy, můj milý? Psal jste, neodeslal, protože… jste ji chtěl ušetřit banálností svých zážitků. Ona ví, že jste rozumný a zodpovědný džentlmen. Proto si mezi všemi mladými muži všimla právě Vás. Jste určitě i statečný voják. Čekala na Vaše myšlenky, na Váš vnitřní rozhovor s ní, s její duší. Ona si s Vámi povídá neustále. Soustavně. Vy s ní ne? Chtěla věřit tomu, že možná opravdu nemůžete psát, voják na frontě přece hlavně bojuje. Ale teď… Je si jistá, že kdybyste skutečně chtěl a našel k tomu odvahu, napsal byste. Pokud se plete, omlouvá se za takhle prudkou reakci. Pokud se však neplete, dovolte jí připravit si vlastní plán. Možná je to hrdost nebo obrana před tím, jak zranitelnou se Vaším odchodem stala. Nechce už být taková. Jsou podle Vás hvězdy opravdu věčné? Pokud ano, musí být i tvrdé, a co je tvrdé, bývá křehké. A když je něco věčné, každodennost se toho netýká? Není nutné každý den jíst, spát a modlit se? Na věčnost není nutné dávat pozor? Je Vaše otevřenost a upřímnost k ní neúměrná ke vzdálenosti a k novým zážitkům? Ve Strážkách 24. dubna, Stále Vaše eM.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511741