Německá politika a nasazení Bundeswehru v misi ISAF v Afghánistánu (Ukázka, strana 99)

Účast na misi ISAF odsouhlasili poslanci 22. prosince 2001 v poměru 538 ku 35 hlasům, 8 poslanců se zdrželo hlasování. Proti hlasovali zejména poslanci postkomunistické PDS, ale také poslankyně vládní SPD Gudrun Roosová. Další dva její straničtí kolegové se zdrželi hlasování. To samé učinili také čtyři poslanci za Zelené.341 Podle Heitmannové-Kroningové se poslanci během debaty snažili udržet soulad mezi charakterem mise ISAF a kulturou zdrženlivosti zakotvenou v německé společnosti. Proto pro ně bylo důležité označovat misi ISAF za mírovou nebo stabilizační a odmítat tezi o tom, že by se mohlo jednat o bojové nasazení. Heitmannová-Kroningová si v souvislosti s parlamentní debatou všimla další zajímavé skutečnosti. Na základě rozhovoru s čelnými představiteli SPD, Rainerem Arnoldem a Gernotem Erlerem, zjistila, že německá vláda při odůvodňování účasti na misi ISAF cíleně používala některá chytlavá hesla. Vhodná byla zejména taková, která vzbuzovala emoce a která německá společnost snáze přijala. Příkladem byla nedostatečná práva afghánských žen.342 S nasazením příslušníků Bundeswehru v rámci mise ISAF souhlasila koncem roku 2001 těsná většina Němců. Třetina německé veřejnosti naopak tuto misi odmítala. To svědčí o vlivu kultury zdrženlivosti při nasazení ozbrojené síly. Přitom je nutné říci, že krátce po teroristických útocích v září 2001 byla veřejná podpora v této otázce ještě vysoká. Kvůli pokračující militarizaci mise a přílišnému důrazu na roli vojenské síly při řešení konfliktu ale výrazně klesala.343

4.5 Hodnocení parlamentních debat v roce 2001 K parlamentním debatám v listopadu a prosinci 2001 lze celkově říci, že se v nich silně projevoval princip spojenecké solidarity. Bezprostředně po 11. září a v případě OEF stála v popředí solidarita s USA a spojenecká solidarita v NATO. V souvislosti s misí ISAF zdůrazňovali poslanci více posílení multilateralismu a podpůrnou roli OSN. Kultura zdrženlivosti sice v tomto rámci hrála roli, nebyla ale rozhodující pro samotné rozhodnutí německé vlády o účasti na misi.344

341 342 343 344

Tamtéž, 20850 a 20853.

Imken Kroning-Heitmann: Deutsche Sicherheitspolitik, s. 142 a 143.

Nik Milosevic: Deutsche Kriegsbeteiligung, s. 70.

Imken Kroning-Heitmann: Deutsche Sicherheitspolitik, s. 144.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511679

Při rozhodování o misi OEF působil zdrženlivý postoj k nasazení vojenské síly silně. Naopak během rozhodovacího procesu o misi ISAF se neprojevoval tak znatelně proti celé misi a ovlivňoval spíše výslednou podobu způsobu nasazení zdůrazňující i civilní aspekty mise. Nakonec bylo možné prezentovat misi ISAF jako v souladu s kulturou zdrženlivosti. Umožnily to zejména diplomatické aktivity německé vlády na konferenci v Petersbergu, mandát opírající se o mezinárodní právo a limitující nasazení Bundeswehru a také pozitivní účinky humanitární pomoci. Účast na misi ISAF v této fázi nevedla ke střetu principů spojenecké solidarity a kultury zdrženlivosti. Naopak v rámci mise OEF se vzhledem k charakteru této operace tento rozpor projevil, zejména během debaty o nasazení speciální jednotky KSK. Bylo patrné, že zástupci německé vlády se snažili sladit očekávání mezinárodních partnerů týkající se nasazení vojenských sil se skeptickým postojem na vnitropolitické úrovni.

Proto dala vláda pro účely mise OEF k dispozici velký počet vojáků (3 900) a do Afghánistánu vyslala i speciální jednotku KSK. Přitom ale zadala do mandátu jasné limity pro nasazení a zdůrazňovala defenzivní zaměření jednotek na obranu proti ZHN. Podle Heitmannové-Kroningové bylo možné na základě analýzy rozhodovacího procesu o misích OEF a ISAF a souvisejících mandátů dojít k závěru, že se politici již od počátku snažili zastírat skutečný vojenský charakter nasazení Bundeswehru. Účast na obou misích tak zdůvodňovali mj. humanitárními důvody. Tento „příběh“ mohl podporovat relativně dlouho legitimitu nasazení německých vojáků v misi ISAF. Později se však tato taktika ukázala jako problematická.345 V období po 11. září 2001 vystupovala německá vláda svou rétorikou, chováním a praktickými kroky jako solidární a spolehlivý spojenec USA. Dokládají to opakovaná prohlášení německého kancléře a dalších členů vlády, zejména z SPD, ve kterých Schröder vyzdvihoval spojeneckou povinnost Německa a aktivní solidaritu při pomoci USA týkající se také vojenského příspěvku. Současně přitom poukazoval na historický „závazek“ Německa vůči USA. Německá vláda dokazovala pozici solidárního a spolehlivého spojence zejména konkrétními kroky (vyslání německých vojáků do Afghánistánu apod.). Navíc kancléř se kvůli této otázce postavil proti opozici ve své vlastní straně a hlasováním o vyslovení nedůvěry riskoval budoucnost celé vlády i vlastní politickou kariéru. To ocenili zvláště zástupci americké administrativy. Ačkoliv bylo nasazení

345 Tamtéž, s. 144 a 145.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511679

německých vojáků v Afghánistánu pro řadu poslanců a členů rudozelené koalice sporné, kancléř si souhlas Spolkového sněmu dokázal vynutit.

Lze konstatovat, že v počátečním období vojenské angažovanosti v Afghánistánu dokázala německá vláda vyřešit dilema, spočívající v neslučitelnosti vystupování jako důvěryhodného partnera USA na jedné straně a zdrženlivého postoje při nasazení vojenské síly na straně druhé. K tomu je ale třeba podotknout, že v této fázi byla afghánská mise a úkoly z ní vyplývající dosti omezené a zdaleka ne tak náročné nebo nebezpečné jako v pozdějších letech. Nehlědě na tento aspekt činila německá vláda vše možné, aby prokázala loajalitu a reputaci spolehlivého spojence jak v rétorické rovině, což se ukazovalo i během parlamentních debat, tak zejména konkrétními kroky.

4.6 Situace v Afghánistánu v období 2002 až 2006 Po poražení Tálibánu začalo v Afghánistánu v roce 2002 poměrně klidné období. Bezpečnostní situace byla relativně stabilní, což umožňovalo politickou obnovu země, zavádění principů demokratického režimu, vznik přechodné afghánské vlády a také návrat uprchlíků do země. Takový vývoj vzbudil pozitivní očekávání států zapojených do mezinárodní koalice, včetně německých politiků. Postupně se však bezpečnostní situace v zemi začala zhoršovat, což bylo dáno mj. konfliktem v Iráku a souvisejícím stahováním velké části amerických jednotek z Afghánistánu.346 Pro německé politiky byl signálem změny bezpečnostní situace v Afghánistánu útok na autobus Bundeswehru s vojáky ISAF 7. června 2003. Zahynuli při něm čtyři němečtí vojáci a 29 jich bylo zraněno, zčásti těžce.347 Kvůli narůstajícím útokům povstalců nebyly nevládní organizace schopny na jihu Afghánistánu pokračovat v civilní obnově země a požadovaly rozšíření mise ISAF i na další oblasti a zlepšení ochrany civilních pracovníků.348 Ke geografickému rozšíření mise ISAF na oblasti mimo Kábul došlo v říjnu 2003 na základě rezoluce č. 1510 RB OSN. Úkolem ISAF byla podpora afghánské vlády při vytváření bezpečného prostředí

346 Imken Kroning-Heitmann: Deutsche Sicherheitspolitik, s. 146 a 147.

347 Vier Bundeswehr-Soldaten getötet. http://www.spiegel.de/politik/ausland/afghanistan -vier-bundeswehr-soldaten-getoetet-a-252046.html 348 Imken Kroning-Heitmann: Deutsche Sicherheitspolitik, s. 148.

100 Ukázka elektronické knihy