p
letěla, a on stejně nerozuměl, ani já jemu, i on několikrát foukal do svých sněhových krajek, a pak každý stejně jen mávl rukou — to nic, to nebylo důležité, zapomeň na to. Tma, zima, náhlý smutek, jak se můžou cesty míjet, i ticho uvnitř, přijela jsem, že jsem chtěla… Pozval mě dovnitř podívat se na kuchyň, kterou celý den vyklízeli, aby se na ni od zítřka vrhli dělníci a zrekonstruovali ji, ve studentském obchodě pro mě koupil dvě piva, nemohla jsem se totiž rozhodnout mezi Baltikou číslo 3 a 5, pro sebe pak mléčný koktejl a sušenky… Jak dobře jsem to tu znala. Zápach odpadové roury, rachot starého výtahu, rozbité dlaždice na chodbě. Ale tohle jsem přece jen nečekala… Za dveřmi s nefunkční klikou bylo každičké volné místo zakryto igelitovými taškami s odpadem — zbytky od jídla, prázdné sklenice od okurek, staré noviny, roztrhané hadry. Na vyklizených policích ještě tančily sukénky prachu, sporák vyrobený v SSSR opuštěně koukal zpod žlutohnědého kabátu mastnoty, v rohu kuchyně stály lyže, sáňky z plechových trubek, taky tam byl basketbalový míč a nalomená hokejka, rozkládací lehátko… Malé větrací okénko mělo už dávno místo skla provizorní výplň z kartonu a já jej teď otevřela, abych se neudusila. V jednu chvíli jsem s úlekem řekla Ivanovi: „Nepij to!“ On zůstal stát, sklenici s nažloutlou vodou na půli cesty ke rtům, a udiveně se zeptal: „Copak ty jsi s tou vodou něco dělala?“ „Já? Já nic.“ „Tak co se děje? Ta je na pití…“ Dala jsem si radši jen pivo, ale dobré nebylo, ani jedno. A chlapi se na mě dívali s lehkým opovržením: „Jak může někdo pít pivo?“ a sladili si cukrem mléčný koktejl. Musela jsem už jít a on se vztekal sám na sebe, že se mu nechce a taky chce a já se mu lehce smála, dokud neřekl: „Pamatuješ, jak jsme šli na kopec, ten den, kdy jste se stěhovali,
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511565