„Na co, prosím tě, potřebuješ to kolo?“ zeptala se jedna a Jindra v ní ke svému zděšení poznala prodavačku Žofii Čermákovou. „To kolo je mého tatínka!“ prohlásila nevinně a vykulila na dámy své oči. „Měl úraz…“ popotáhla a po tváři se jí skoulela slza. Nemusela nic předstírat. Byla zmatená a přestože v ní ještě stále převládala odvaha, o slovo se přihlásil i strach. „Tak ho pozdravuj. Ať se brzy uzdraví!“ prohlásila druhá dáma a vrhla na svou družku významný pohled. Jindra se i s kolem rozběhla. Po chvíli opět zvolnila. Neustále se ohlížela a pořádně se mohla nadechnout až ve chvíli, kdy kolo postavila na bezpečný dvůr. Viděla totiž, jak se dámy, se kterými mluvila, baví s kolemjdoucími a dívají se jejím směrem… Ani ne o půl roku později seděla Jindřiška v přecpaném vlaku. Choulila se a rukama si objímala pohublé tělo. Čelem se opírala o maminčino rameno. Byla vyčerpaná. Strhaná. Nevěděla přesně, kam ji vezou. Nevěděla vůbec nic. Bylo 23. 10. 1942. Nacházela se ve vlaku, plném starších lidí. Nikdo se neusmíval. „Tak takhle vypadá hrdinství?“ ptala se Jindra sama sebe zoufale. Tehdy poprvé plakala. A třásla se. A měla hlad. Chtěla jen, aby už to skončilo. Všechno bylo zlé a ona nevěděla, čemu může věřit. Doufala, že ať už pojede kamkoliv, nebude sama. Podle atmosféry vznášející se ve vzduchu kolem ní, vycítila, že se blíží konec. Jediné, co si v té chvíli opravdu přála, bylo nalézt ujištění, že na své krátké misi na tomto světě nebyla zbytečně, že něco dokázala. A doufala, že lidé na to, jak jiní pro svobodu riskovali a umírali, nikdy nezapomenou. „Moje Jindřiško! Jsi naše hrdinka!“ usmála se její maminka naposledy. Jindřiška zavřela oči a v duši se jí rozhostil klid a mír jako už dlouho ne. Následujícího dne byla Jindřiška Nováková s celou svou rodinou zavražděna. Stala se nejmladší zavražděnou v táboře smrti v Mauthausenu. Odešla s vírou v lepší svět, rozzářené oči pohasly. Byla vyrovnaná a klidná. Byla a zůstala hrdinkou.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511473