Vincentův poslední obraz (Ukázka, strana 99)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511469

99

„Už abychom byli v tropech…“ Tu Paulovu větičku nedokázal celý den a noc vyhnat z hlavy. Už nesnese nejistotu, kterou se užírá, musí se ho na to zeptat. „Přemýšlel jste o té své cestě? Nebylo by lepší nechat ji na příští rok, abyste přijel v létě?“ „Ne, nepřemýšlel. Každopádně ne od včerejška,“ odpověděl Paul, aniž se otočil. Otázce nastavil jen mohutná záda.

Venku zuří liják a fučí ledový vítr. V ateliéru je hmatatelné napětí. Kam jít? Paul vzdychne. Takhle to dopracovat, ve třiačtyřiceti. Po všem tom vynaloženém úsilí vydělávat sto padesát franků měsíčně, což nevystačí ani na slušné živobytí pro děti. A žít daleko od Paříže, daleko od svých blízkých v tomhle zaprášeném městysu s tímhle potřeštěncem… Někdy ho vážně popadne takový vztek, že si říká, co tady vlastně dělá.

Otvírá tubu karmínové červeně, vytlačí z ní trošku barvy a zase ji pečlivě zavře. „No, protože, víte, myslel jsem, že kdybychom přiměli mladého Bernarda, aby přijel, rád byste tady ještě nějakou

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511469

100

Marianne Jaeglé

dobu zůstal. Když vidím, co děláte, tak mám dojem, že jih vám svědčí, že vás inspiruje…“ A už je zase v tom. Proč vůbec přistoupil na to, že pojede za takovým cvokem? Když se Vincent pustí do dalšího z nekonečných monologů, Paul už se ani nenamáhá odpovídat či argumentovat. Jenom tu a tam přitaká. Když Vincent trvá na odpovědi, občas řekne: „Máte pravdu, náčelníku!“ čímž debatu uzavře. Jenže tím ho akorát ještě víc rozvášní. Čili nejlepší je mlčet.

Udělal chybu, když mu prozradil, že zase přemýšlí o cestě, tentokrát do tropů, a o tom, že tam bude malovat věci, které ještě nikdy nikdo nemaloval, že bude zobrazovat lidi dosud nezničené moderní civilizací. Holanďan má od té doby strach, pochopil, že brzy bude zase sám, že Paul je tu jen dočasně. A tak nepřestává vymýšlet nejrůznější triky, kterými by ho tu udržel. Paul udělal chybu, když se mu s tím, že tu nemůže dýchat, svěřil dřív, než si zařídil vše nezbytné k odjezdu. Teď je to ještě horší než předtím. „Nebylo by lepší si nejdřív upevnit věhlas ve Francii a teprve pak jet? Co kdybyste se ještě nějaký čas, než se vydáte do tropů, věnoval malování dalších Arlesanek?

V černých krojích, s čistými liniemi antických postav…

Ne? Už vás to neoslovuje? No tak teda…“ Od rána do večera samé otázky, na něž Paul zpočátku trpělivě odpovídal, ale teď už toho má po krk. Věděl, že van Goghův bratr je nevyrovnaný a na nervy, ale tohle si nepředstavoval. Tolik se mu stýská po mladém Bernardovi, s nímž bylo všechno tak jednoduché… Paul mluvil, Bernard poslouchal a oba malovali… Bylo to po všech stránkách lepší než s tímhle mystikem, který dře jako

Ukázka elektronické knihy