98
n o r a
r o b e r t s
•
s t e j n á
j a k o
o n a
Zničili život i mnoha rodičům, sourozencům, které připravili o nevinnost, a celým rodinám, které už žal nikdy neopustí. Ani jeden z útočníků to řádění nepřežil. Adrian se potýkala s vlastním zármutkem. Právě usedla k psacímu stolu své babičky a našla její dopisní papír. Poslala by květiny, jenže ty rychle vadly. Týden po těch dvou otřesných zprávách tedy Raylanovi poslala dopis. Drahý Raylane, neexistují slova, co by vyjádřila moji lítost. Vím, že máš u sebe matku se sestrou, a doufám, že aspoň to přináší jistou útěchu. Omlouvám se, že jsem nemohla přijet na poslední rozloučení s Lorilee, ale nechtěla jsem opustit svého dědečka. Lorilee byla jedna z nejmilejších bytostí, jaké jsem potkala. Neznaly jsme se dobře, ale psaly jsme si, a její laskavost, radost a láska k tobě a vašim dětem pronikala vším. Svět přišel o anděla. Zdá se skoro hloupé opakovat, abys dal vědět, kdybych ti v čemkoli mohla pomoci, ale myslím to upřímně. V tom zármutku a šoku mi pomáhá snad jen představa, že Nonna s Lorilee teď dohlížejí jedna na druhou. A snad i na nás. Na tebe a děti i na mě. Protože to dělaly vždycky. Existují lidé, po nichž tu zůstane jako odkaz kousek dobra. K těm patřila Lorilee i moje babička. Přijmi moji účast a soustrast, Adrian Vzala dopis, přiložila k němu vzkaz od dědy, a vyšla na verandu. Dom nehybně seděl u stolu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511418
99
n o r a
r o b e r t s
•
s t e j n á
j a k o
o n a
„Pojďme se projet, Popi. Musím odeslat ty kondolence a pak se podíváme, jak to jde v restauraci.“ Usmál se na ni a zavrtěl hlavou. „Dnes ne, zlato. Možná zítra.“ Což říkal neustále. Přešla k němu a posadila se na vedlejší židli – která patřívala babičce. Pak se dotkla jeho ruky. „Jan s Mayou se příští týden vrátí. Tedy mají to v plánu.“ „Ubohý kluk. Chudáci děti. Já jsem mohl se Sophií prožít kus života, on měl jen pár dobrých let. Jan by tam měla zůstat, jak nejdéle to půjde.“ „Ona to ví.“ Obrátil ruku dlaní vzhůru a poklepal na tu její. „A ty by ses měla vrátit ke svému životu, Adrian.“ „To už mě vyhazuješ?“ „Ale ne.“ Stiskl jí ruku. „Musíš ale žít dál svůj život.“ „Právě teď musím vyřídit pár věcí. Co kdybych vyzvedla porci masových koulí s omáčkou? Rozdělíme si to k obědu.“ Přestože navrhla jeho oblíbené jídlo, zase ji jen nepřítomně pohladil po ruce. „Cokoli budeš chtít.“ Což taky říkal každý den. Adrian vstala, sehnula se a políbila ho na tvář. „Za hodinu jsem zpátky.“ „Nemusíš spěchat.“ To ale nebyla pravda. Jen nerada ho nechávala o samotě déle než hodinku. Zdál se náhle tak křehký a bez života. Cestou do městečka znovu probírala svoje možnosti a věděla, že se musí rychle rozhodnout. Přesto celou dobu věděla, co udělá. Zastavila na parkovišti před bistrem, odkud zaběhla na poštu, aby odeslala dopisy a vybrala poštovní schránku. To znamenalo krátký rozhovor s poštovní úřednicí, která se ptala na Doma a uronila pár slz. Adrian se vrátila po Hlavní ulici, stavila se pro mléko a tucet vajec a přestála další rozhovor. Nepotřebovala dělat větší nákup, protože jim lidé stále nosili spousty jídla. A dědeček stejně nejedl, jak by měl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511418
100
n o r a
r o b e r t s
•
s t e j n á
j a k o
o n a
Natáhla se ještě pro ostružinové želé a doufala, že mu další den k snídani udělá radost. Přidala pár svíček s vůní levandule, pro konejšivou atmosféru při její odpolední meditaci. Cestou k autu ji na světlech oslovila další známá. Vejce a mléko pak uložila do chladicího boxu, zbytek nákupu do kufru auta a vydala se do bistra Rizzo, kde právě nastal polední shon. Vešla raději zadním vchodem, aby se vyhnula dalším debatám. Nadechla se vůně česneku, koření a vinného octa a prošla sálem do otevřené kuchyně, odkud se ozývalo cinkání nádobí, klapání nožů a hovor zaměstnanců. Z omáčky na velkém sporáku stoupala pára a dvířka cihlové pece hlasitě klapla, když kuchař vytáhl hotovou pizzu. „Nazdar, Adrian.“ Barry lil omáčku na další těsto. Byl to mladý, hubený kluk s velkýma očima, který u Rizza nastoupil hned po střední škole, a teď, po čtyřech letech, restauraci řídil, zatímco manažerka Jan utěšovala syna a Dom se potýkal s vlastním zármutkem. „Jak to jde? Jak se má boss?“ „Docela dobře. Snad ho potěší trochu masových koulí, jestli mi připravíš porci s sebou.“ „Není problém. Vím, jak je má rád. Posaď se. Nedáš si něco k pití nebo kousek pizzy?“ „Ne, díky. Dám si jen…“ Chtěla říct ‚vodu‘, jako vždy, ale pak ji napadlo, že by taky potřebovala trochu povzbudit. „Dám si colu. A potřebovala bych na chvilku do kanceláře, jestli to nevadí.“ „Nevadí,“ odpověděl. „Vyřiď Domovi, že už se nám stýská.“ „Vyřídím.“ Natočila si u automatu trochu coca coly s ledem a zamířila do malé kanceláře vzadu, do níž se vešla i myčka, hnětač těsta a chladicí box. Adrian mávla na kuchaře, který tam právě pro něco zaběhl, a zavřela za sebou dveře. Posadila se v relativním tichu za stůl a na moment zavřela oči.
Ukázka elektronické knihy