Plejády (Ukázka, strana 99)

ců vysoké lidské rasy je hybatelem okolností. S rostoucí mocí společnosti, čímž míním zejména vládnoucí vrst­ vu, ale i dozvuky, jež zanechává v sociálních skupinách, z nichž lidstvo sestává, jež si nakonec garantuje oficiál­ ní roli pomocí uskutečnění myšlenky státu. Stát je zavr­ šením omezení, protože sjednocuje dle naprosto naho­ dilých skutečností, jako fyzické znaky, místo a dějinnou éru, v nichž se člověk nachází, počty jedinců a slévá je v nepřehledné roje, tedy spíše stáda, což lépe ilustruje vztah masy k nezbytnému pastýři. Právě společnost, ať už převtělená ve stát, tedy byrokratický přebytek, nebo jen soubor vžitých a nekontrolovaných vlivů v uvolně­ ných sociálních seskupeních, zcela potlačila svobodnou vůli, zformovala lid do role jedné bytosti a určila jí vůli a směr daný osobou panovníka anebo kabinetem zá­ konodárců. Vláda tvůrců konkrétních omezení přitom tento stav vykresluje nejlépe. V tomto bodě existuje jen jedna vůle a jeden směr, násilně vnucený, později bez­ myšlenkovitě převzatý veškerým životem měst a živo­ řící lůzou třesoucí se o vlastní život, prožitý zpravidla v bídě a strachu, bez okamžiku svobody a nezávislého jednání. Až později, kdy ze zástupu vystupují individu­ ality a prosazují upřednostnění Já před jakýmkoli jiným určujícím prvkem, se ze svobodné vůle stává zbraň s ne­ přeberným množstvím použití. Prohlížíme skrze opo­ nu lží a zjišťujeme, že žádné ze slov, jako osud, předur­ čení nebo dodatečná odměna za dobrotu, není, jsou to jen vyprázdněné snahy přesvědčit, že postrádáme kont­ rolu nad námi samými. Dojít poznání v této problemati­ ce znamená prohlédnout a zjistit, že jen my jsme urču­ jícími vlivy a jen my máme v sobě skrytou odpověď na 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511359

otázky významu našeho bytí. Každé rozhodnutí a každý zvolený aspekt našeho života, tedy souhrnu činů vyko­ naných našimi Já v čase, nese naše přesvědčení, hodnoty, ale zejména podstatu já, která dekoruje veškeré kouzlo bytí. Jestliže ovšem existuje člověk ve větším počtu, je nezbytné svobodu omezit, aby bylo možné obývat pro­ story skutečnosti pro všechny. To nyní ovšem není nut­ né, nejde o masy, ani o zástupy, jde o jednotlivce, proto­ že toto je věk progresivního narcismu!

Jazyk plní svou funkci, tudíž jsou jím sdělovány myšlenky a informace, alespoň nějaké. Všechno důleži­ té, jako to, co chceme prožívat s kruhem bližních, nebo co potřebujeme přivést k životu pomocí slov, ovšem zů­ stává nepovšimnuto a hnije ve stínu ignorance a zapo­ mnění. Samotná podstata myšlenek utkvívá někde mezi představou v mysli a jejím zhmotněním ve fyzickém svě­ tě. Zatímco v psané podobě se těžiště významu a smys­ lu textu samého, sdělnost, jež byla důvodem vzniku a existence tohoto literárního celku, ztrácí mezi řádky, a právě v proláklinách shluků znaků, syntaxí a května­ tých označení chybí právě záměr použití těchto literár­ ních prostředků. Nejlépe je tedy myšlence snad v hla­ vě myslitele, protože zde zůstává zachycená a celistvá, dočista pochopená. Člověk je ale odsouzen k životu ve společnosti, a tudíž k používání jazyka doprovázené­ ho touto permanentní frustrací z naprostého nepocho­ pení vlastních stanovisek ostatními a zmatení z názorů cizorodých. Jakkoliv je nutnost bytí ve skupinách nevy­ hnutelná, nejedná se o osud, ale naopak o jisté určení, podobající se omezení, jež se vztahuje na veškerou lid­ skou populaci.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511359

Míjím črty linek syrových těl, z nichž se táhnou větve zapuštěné do naznačených oblouků a pilířů nebe, do stlačených hmot nejistých mračen, z nichž na mě hledí pronikavá běloba v základech praskající a pnou­ cí se natažené oblohy. V pohořích vrstev mraků vlože­ ných do sebe se prohání mrazivý vítr a rozkrývá šedivé kupy oblak, díky čemuž je na zlomek času možno za­ hlédnout běloskvoucí celistvost, dokud není zasypána množstvím valících se oblak. Náznaky dýmově šedivých sloupů protínajících závoj známého světa se poté v mých očích znovu vpily do špiček prstů napřažených paží stro­ mů a opakovaně jim daly možnost, napřažené obzo­ rem, existovat. Některé byly ale průduchy mezi mračny barvy sněhu vsáknuty dokonale. Rozpřažené černé pa­ řáty vycházející z mohutných kmenů ale kontrastovaly s oslepujícím světlem nebes natolik, že se dalo uvažovat o jejich přání, aby se obrovské množství prázdna mezi segmenty jejich celku proměnilo v jediný stav jejich bytí.

Vrcholy větví přecházely v oblaka s takovou lhostejnou přirozeností, že nejvhodnější slovo pro přiblížení této situace je vytrácení. Vytrácení je postupné ukončení ak­ tivní existence, jež je v duchu celého pobývání v zem­ ských proláklinách kontinuální a pozvolna vyúsťuje do telosu celého procesu. Odchod z průseku existence s ča­ sem a prostorem ukončuje také jakoukoli možnost for­ mování okolí či prožívání slastí a strastí, je symbolem odejmutí veškerých možností působení a vstřebávání ve vztahu ke světu. Jde o zcela osobní a individuální pro­ ces, proto je na místě otázka, zda je exitus také hranicí významu člověka v dějinném a lidském celku. Tvoříme tedy jako lidstvo neoddělitelný celek, nebo jsme jen sou­ 99 Ukázka elektronické knihy