A ona, suše: „A podle čeho se to určuje?“ A já, nesmlouvavě: „Podle procenta vulgárnosti.“ Dobrej bože, kdyby mě moh slyšet nebožtík Caravaggio, já vás ujišťuju, že by mi zatleskal. Na večeři jdu do slavnýho Barbablù. V krásný zahradě se stolama ozářenejma světlem svíček zahájím mnohotvárnej sled bílejch vín a teprve na konci večeře zvednu zrak k ostatním hodovníkům. Jsou tu jen páry, co se milujou anebo co se milovat přestaly a teď to zkoušej znova. Zatímco já jsem jedinej osamělej host. A ošklivej. Ale já vím, že s trochou štěstí můžu zkrásnět. Člověk musí věcem věřit, i když se z něj stal cynik, ateista a muž bez iluzí. Vracím se k domovu, jenže jsem zapomněl jeden zásadní předmět, kterej na Stromboli nikdo nezapomíná: baterku. Protože v uličkách není elektrický světlo a v minulosti už takhle někdo umřel, když narazil do krámku se suvenýrama. K smrti vyděšenej se drápu ve tmě po opuštěný hadí stezce, šátrám kolem sebe rozpaženejma rukama, jako bych byl uprostřed noci v předsíni a hledal záchod. A taky se mi chce čurat. A až domů to nevydržím. Hrozí, že to pustím do kalhot. Tak se zastavím, zbavím se všeho vína, co jsem vypil, a dojde mi, že jsem si splet cestu. Dívaj se na mě dvě záludný očka, ale nesouděj mě. Stoupám totiž po krysí stezce. Modlím se, připomínám Všemohoucímu, že jsem se mu sice už dlouho neozval, ale právě proto bych mu rád připomněl, že jsem v tý nejhlubší hloubi duše dobrý člověk. Ale když pak sedím uprostřed úplně nehybný noci na terase svýho obydlí a jako na nějakým pěkným obrázku naivního malíře se dívám na panoráma, sršni šli konečně do hajan, jsem sám s důstojným rytmem drobných vln a plachetnicema dole pode mnou, bambusový stébla zlehka šustěj a nikde žádný elektrický osvětlení, jen světlo miliard hvězd, tak já, Tony Pagoda, s očima lesklýma dojetím, který jsem zapomněl před čtyřiceti lety na jiným ostrově, na Capri, zformuluju autentickou a absolutní
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511306