na stole pořád leží ty věci, to je vcelku běžnej stav, ale to ticho. Klid. Dostanu další blbej nápad a kouknu se oknem ven na zahradu, jestli si třeba nešla v nějakým záchvatu iracionality sednout ven a neusnula v sedačce pod pergolou věčným mrazivým spánkem. Otočím se a zamířím ke dveřím do ložnice. Našlapuju potichu, protože mám pořád nutkání myslet si, že přece jenom spí. Přiložím ucho na otrhanou tapetu a poslouchám. Nic. Vůbec nic. Sáhnu na kliku a se snahou minimalizovat vrzání pomalu otevřu dveře. Víte, co je na tom nejvtipnější? Že to nutkání myslet si, že spí, vlastně nebylo úplně zavádějící. Našel jsem ji v tom nejkrásnějším spánku, co jsem si mohl kdy přát. A jak vidím tu scénu, která mi připomíná nějakej antickej obraz, začínám se od srdce smát. Nejupřímnějc, jak jsem se kdy smál. Z tý nejhlubší díry svýho krvavě červenýho srdce. Po chvíli mě začíná bolet celý tělo, ale nemůžu se přestat smát. Dokonce ani když začnu bolestí brečet a nemůžu popadnout dech. Pořád se směju. Směju se jí, jak tam leží na posteli, rozvalená jak nakynutý těsto v nočních šatech, v hlavě má díru a pod hlavou polštář z rozpitý krve. Směju se jemu, kterej leží na zemi, s ustřelenou bradou, mozkem odkapávajícím ze stropu jako roztejkající se galaxie myšlenek a kolárkem v ruce. Směju se tomu revolveru, kterej si tak smutně leží v kaluži krve, mezi kouskama lebky a podivný nažloutlý tekutiny, a jedním začouzeným okem kouká přímo na mě. Směju se tomu, jak jsem mohl bejt celou dobu tak blbej
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511261
a nechápat to. Směju se tomu, jak to do sebe krásně zapadlo. Směju se tomu, že mě nazvala tyranem. Směju se celýmu světu a směju se sobě. A směju se osamělýmu místu na bílým povlečení, kde je krvavej otisk… jedinej, naprosto přesnej otisk… otisk rudý ruky.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511261
Duch
Tisíc kroků se zdálo jako rok. Jeden krok se zdál dlouhý jako tisíc let. Země pode mnou nebyla zemí, nýbrž mrakem, neprůhledným šedavým polštářem potaženým tenkou vrstvou hladkého, průhledného a tvrdého skla, jež ale nebylo sklem. Kolikrát jsem bezezvučně dupal a mlátil pěstí do té podlahy, ale žádná prasklina mě svou přítomností nepoctila. Jak dlouho jsem ležel a unavenýma očima hledal byť jen malou skulinku v onom šedém mračnu, jež by mi pomohla se alespoň trochu zorientovat v tom, do jakých krajin jsem se to dostal. Kolikrát jsem počítal své kroky a kolikrát jsem se v tom počítání ztratil. Jak dlouho jsem svým zrakem vyhlížel něco, co by mi v té prázdné krajině nekonečné mlhy poskytlo útěchu alespoň skrze tento jeden jediný vjem. Kolikrát jsem křičel a křičel a křičel a křičel a křičel, ale můj hlas se nikdy neproměnil ve vibraci ani zvuk. Jako bych snad ani nebyl. Nepamatuji si začátek a nedokážu si v hlavě narýsovat jakoukoliv linii času, jež by mi pomohla určit, jak dlouho na tomhle místě již chodím. Jsou chvíle, kdy jsem přesvědčený, že tu chodím již stovky, tisíce let. Jak bych ale mohl chodit tak dlouho, a přesto necítit žádnou únavu? Žádnou bolest? A jsou chvíle, kdy jsem přesvědčený, že můj čas zde strávený je pouhé mrknutí. Jak by to ale mohlo být pouhé mrknutí, když se vše zdá být tak nekonečné a nedovedu si ani vzpomenout, jak jsem se 99 Ukázka elektronické knihy