na stole pořád leží ty věci, to je vcelku běžnej stav, ale to ticho. Klid. Dostanu další blbej nápad a kouknu se oknem ven na zahradu, jestli si třeba nešla v nějakým záchvatu iracionality sednout ven a neusnula v sedačce pod pergolou věčným mrazivým spánkem. Otočím se a zamířím ke dveřím do ložnice. Našlapuju potichu, protože mám pořád nutkání myslet si, že přece jenom spí. Přiložím ucho na otrhanou tapetu a poslouchám. Nic. Vůbec nic. Sáhnu na kliku a se snahou minimalizovat vrzání pomalu otevřu dveře. Víte, co je na tom nejvtipnější? Že to nutkání myslet si, že spí, vlastně nebylo úplně zavádějící. Našel jsem ji v tom nejkrásnějším spánku, co jsem si mohl kdy přát. A jak vidím tu scénu, která mi připomíná nějakej antickej obraz, začínám se od srdce smát. Nejupřímnějc, jak jsem se kdy smál. Z tý nejhlubší díry svýho krvavě červenýho srdce. Po chvíli mě začíná bolet celý tělo, ale nemůžu se přestat smát. Dokonce ani když začnu bolestí brečet a nemůžu popadnout dech. Pořád se směju. Směju se jí, jak tam leží na posteli, rozvalená jak nakynutý těsto v nočních šatech, v hlavě má díru a pod hlavou polštář z rozpitý krve. Směju se jemu, kterej leží na zemi, s ustřelenou bradou, mozkem odkapávajícím ze stropu jako roztejkající se galaxie myšlenek a kolárkem v ruce. Směju se tomu revolveru, kterej si tak smutně leží v kaluži krve, mezi kouskama lebky a podivný nažloutlý tekutiny, a jedním začouzeným okem kouká přímo na mě. Směju se tomu, jak jsem mohl bejt celou dobu tak blbej
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511261