doprava a doleva a ve fortissimu drnčí jen nejvyšší a nejnižší tóny nástroje, mezi nimiž zeje zvuková propast. Ashkenazy: Beethoven – Sonata 31 Opus 110
Beethoven byl zapšklý protiva, takže hudba pro něho byla jediným efektivním prostředkem, jak komunikovat s lidmi. Třeba tak, že je šokuje, překvapí, zmate, pohladí. Beethoven unaví posluchače nekonečnou pomalou větou, aby ho pak ve finále zvednul ze židle. Dělá to pro něho. Klavírní sonáty psal na objednávku svých hostitelů a šil jim je na míru. Svého učitele, interpreta a trpělivého přítele pak uctil svěžím kouskem na duchaplný text: „Schuppanzigh je lump, lump, lump, všichni to víme, je to prasečí žaludek s oslí hlavou. Osel a lump.“ U Mozartovy nebo Bachovy hudby cítíme, že je to Boží zjevení, které tu bude, ať už ho někdo poslouchá nebo ne. Ale Beethovenovy skladby provozované bez reagujícího publika, jak tomu bylo za epidemie covidu, kdy měl Beethoven zrovna 250. výročí, ztrácejí kus svého smyslu. Jeho hudba je silná tím, jakou reakci vyvolává u vnímatele. Včetně těch negativních. Beethoven se skoro vůbec neopakoval. Ostatní klasici mají své vyzkoušené postupy v modulacích, mezihrách, orchestrální sazbě, klavírní technice, které používají na podobných místech ve svých dílech. Beethoven tuto evoluční hudbu pokaždé vymýšlí znova, nikdy nenaleje totéž těsto do stejné formičky, o tématech a melodiích ani nemluvě. A tak je každá z jeho devíti symfonií jiná a je třeba je poznat všechny: V první symfonii, jako by si Beethoven chtěl udělat inventuru všech pravidel, která v pozdějších symfoniích hodlá popřít. Dal bych jí přídomek
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511185