doprava a doleva a ve fortissimu drnčí jen nejvyšší a nejnižší tóny nástroje, mezi nimiž zeje zvuková propast. Ashkenazy: Beethoven – Sonata 31 Opus 110
Beethoven byl zapšklý protiva, takže hudba pro něho byla jediným efektivním prostředkem, jak komunikovat s lidmi. Třeba tak, že je šokuje, překvapí, zmate, pohladí. Beethoven unaví posluchače nekonečnou pomalou větou, aby ho pak ve finále zvednul ze židle. Dělá to pro něho. Klavírní sonáty psal na objednávku svých hostitelů a šil jim je na míru. Svého učitele, interpreta a trpělivého přítele pak uctil svěžím kouskem na duchaplný text: „Schuppanzigh je lump, lump, lump, všichni to víme, je to prasečí žaludek s oslí hlavou. Osel a lump.“ U Mozartovy nebo Bachovy hudby cítíme, že je to Boží zjevení, které tu bude, ať už ho někdo poslouchá nebo ne. Ale Beethovenovy skladby provozované bez reagujícího publika, jak tomu bylo za epidemie covidu, kdy měl Beethoven zrovna 250. výročí, ztrácejí kus svého smyslu. Jeho hudba je silná tím, jakou reakci vyvolává u vnímatele. Včetně těch negativních. Beethoven se skoro vůbec neopakoval. Ostatní klasici mají své vyzkoušené postupy v modulacích, mezihrách, orchestrální sazbě, klavírní technice, které používají na podobných místech ve svých dílech. Beethoven tuto evoluční hudbu pokaždé vymýšlí znova, nikdy nenaleje totéž těsto do stejné formičky, o tématech a melodiích ani nemluvě. A tak je každá z jeho devíti symfonií jiná a je třeba je poznat všechny: V první symfonii, jako by si Beethoven chtěl udělat inventuru všech pravidel, která v pozdějších symfoniích hodlá popřít. Dal bych jí přídomek
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511185
„Hravá“. První věta má vzorovou pomalou introdukci, s evoluční hudbou, vyrobenou jakoby z ničeho. Sonátová forma první věty je ukázněná, kóda bez pochybností utvrdí závěr v C dur. Příjemná druhá věta je na pomalou větu poměrně hybná, ale záleží na interpretovi. Třetí věta je nadepsána tradičně Menuet, ale Beethovenův metronom udává tempo mnohem rychlejší – tančit by se na tento menuet asi nedalo. Tady už je cítit napětí mezi tradicí a Beethovenovými úmysly a v druhé symfonii se už vše vyjasní. Finále je uvedeno půvabnou introdukcí: postupně se tu tón po tónu rodí diatonická stupnice, základní stavební prvek klasicistní melodiky, aby nastartovala strhující jízdu závěrečné věty plnou milých překvapení v nekonfliktní, svěží, optimistické sonátové formě. Druhé symfonii už dali přídomek doboví kritici, a sice „Šílící bestie“. První věta opět začíná introdukcí, dosti dlouhou, ale není už to čistá evoluční hudba, představuje poměrně výraznou melodii a navozuje podstatně dramatičtější atmosféru než u hravé první symfonie, což se potvrdí v mnohem konfliktnější sonátové formě. Druhá věta je zpěvná a pomalá, trvá skoro 12 minut, a tak bylo pro takový rozměr opět nutno sáhnout k sonátové formě. Posluchač musí trochu sáhnout do zásob trpělivosti, ale Beethoven ho záměrně ukolébává, aby zesílil následné překvapení: místo Menuetu, povinné součásti Haydnových a Mozartových symfonií zařazuje Scherzo. To je také třídobé, ale v rozpustilém tempu, kde jedno dirigentovo gesto znamená celý takt. Z menuetu zůstalo i kontrastní trio. Scherzo znamená česky žert, obvykle to není nic k popukání, ale je tu prostor pro něco neobvyklého, řekněme lehce bizarního. Poslední věta ukazuje, že hlavním Beethovenovým kompozičním nástrojem byl rytmus. Téma má opravdu zvláštně rozeklaný rytmický tvar, z pohledu hráčů i kritiků přímo bestiální. Třetí symfonie má zavedený podtitul Eroika, ale můj přídomek zní „Rozměrná“. První věta nemá introdukci, ale sama o sobě trvá stejně, jako mnohé Haydnovy vícevěté symfonie. Expozice nemá tři témata, jak káže sonátová forma, ale pět. Ani to Beethovenovi nestačilo, další téma se připojí v průběhu provedení a je ještě výraznější než ta tři předchozí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511185
Skutečná revoluce nastane v místě, kdy skončí repríza a vše by mělo správně skončit v závěrečné Es dur. Tady, jako by se autor pominul, hudba znovu zamoduluje a témata se opět dostanou do konfliktu, ještě dramatičtějšího. Říká se tomu druhé provedení a Beethoven už se tohoto objevu ve svých symfoniích nevzdal. Druhá věta je smuteční pochod. Rytmickým prvkem: pam – pam – padam Beethoven jednou provždy definoval základní rytmus smutečních skladeb. Jestliže se symfonie jmenuje Eroika, tedy hrdinská, je možno dumat, proč Beethoven hrdinu pohřbívá hned ve druhé větě. Anebo tu do hrobu ukládáme jeho poraženého soupeře? Třetí pozici mezi větami symfonie si udrželo Scherzo, oproti Druhé symfonii ještě nabralo na tempu a rytmických rafinovanostech. Beethoven používá tzv. hemioly, což je rytmický trik, v němž třídobý tep je občas nahrazen dvoudobým. Posluchač je zmaten a žertující Beethoven je spokojen. V poslední větě se kocháme variacemi na výrazné čtyřtónové téma, které připomíná vojenský signál: kvinta nahoru, oktáva dolů a zpět k základnímu tónu. Z tohoto základu exploduje ohňostroj variačních nápadů, včetně kontrapunktických. Čtvrtá symfonie je nepochopitelně v jakémsi stínu těch ostatních. Hudební důvody k tomu nejsou. Ale je pravda, že se o ní těžko něco zajímavého povídá. Je to tak trochu návrat ke kořenům. Rozsáhlá pomalá introdukce vzorně reprezentuje ono hudební vakuum, které nás má připravit na expozici sonátové formy. Oblast hlavního tématu je skvělou přehlídkou dynamických prostředků: terasové skoky mezi pp a ff, crescenda, akcenty, sóla vs. tutti. Mezi rytmickými prostředky dominují synkopy. V pomalé větě jako by si symfonik Beethoven uvědomil, že jeden prostředek dosud trochu zanedbával – melodii. Emoce ale drží na uzdě pevný ostinátní rytmus. Scherzo si opět hraje se synkopami a tzv. přírazy, nenápadnými notičkami, ozdůbkami, přidanými k důležitým tónům. Finální věta patří k tomu nejhybnějšímu, co mistr kdy napsal. Třeba Stravinskij ji považoval za nejlepší
99
Ukázka elektronické knihy