98
valerie korte
•
nečekej
,
až v yjde slunce
štětcem. Tohle moderní umění mi sice nic neříkalo, ale musela jsem uznat, že se sem dobře hodí. V regálech a na podlaze se povalovaly plechovky s barvami, roztříděné podle vlastního tajného systému, kusy dřeva, tuby, knihy o umění a pytle s nějakým pracovním materiálem. Napravo jsem na dalším koberečku našla dětskou kuchyňku, vlastnoručně vyrobený dřevěný parkovací dům a dvě bedny s autíčky a dalšími hračkami – Juliusovo království. Pak mi padl pohled na nástěnku s různými náčrty a fotografiemi. Zvláště fotky mě magicky přitahovaly, ale netroufla jsem si přistoupit blíž, abych si je prohlédla důkladněji. Co kdyby se tu zrovna v té chvíli objevil Alex… Opatrně jsem se tedy opřela o velký dílenský stůl z hrubého dřeva, tvořící centrum místnosti, a nechala pohled klouzat dál po okolí. Na stole stál kus dřeva, z něhož se na boku klubala lidská postava. Nad ní se vznášelo zdvihadlo, jež zřejmě sloužilo k přemisťování těžších předmětů. Ve vzduchu byla cítit vůně kávy a dřeva, smíšená s ostrým chemickým pachem, zřejmě terpentýnu. V jednom rohu jsem zahlédla sochu mátově zeleného motýla na květu, kterou jsem znala už z Alexovy domovské stránky, a nad ním na lanech viseli podobným stylem vytvoření ptáci, jež se pro naše účely rovněž velmi dobře hodili. Nikde jsem však neviděla sochu žalem zdrceného Alexe s dítětem v náruči, a upřímně řečeno se mi ulevilo. Jistě by bylo nad mé schopnosti na to dílo přiměřeně reagovat. Obzvláště mě potěšilo, že nebudu muset pro účely fotografování nic inscenovat nebo extra aranžovat. Alex evidentně rozestavil po garáži jen nezbytné praktické kusy nábytku, přesto všechno dohromady působilo nesmírně harmonicky. Tato dílna vyzařovala stejný účelově zaměřený styl a tutéž přirozenou eleganci jako její majitel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511174