Přivítejte nevítané
97
že bychom si vyslechli jednu inspirativní radu a okamžitě se od touhy praštit dotyčného po hlavě posunuli k tomu, že mu nastavíme druhou tvář. Musíme pracovat s tím, kde se zrovna nacházíme, a dovolit si, aby proměna přicházela postupně. Ale čím víc si tento přístup dokážeme osvojit, tím větší sílu pocítíme i v situacích, které by nás obvykle položily na lopatky. Tím lépe nám na světě bude. Nikdy nepodceňujte sílu mysli. To, jak k věcem přistupujete, je skutečně může transformovat. Práce s tím uvnitř vede k proměně toho venku – i když ne tak přímočaře, abyste to mohli přesně zachytit. Například když zapracujete na své agresivitě, najednou vám všichni budou připadat přátelštější. Dřív jsem věčně měla pocit, že na mě někdo útočí, ale teď mi lidé přijdou docela fajn. Je to proto, že už nejsem tak agresivní, nebo jsou lidé vážně milejší? Jednoznačnou odpověď se nikdy nedozvíte. Ale bude vám čím dál jasnější, že vaše vnitřní práce silně ovlivňuje to, jak vnímáte vnější svět. Proto bychom si měli dávat velký pozor, jak si ho pojmenováváme. Když se má matka přehoupla do podzimu života, začala jsem na ni mít velice nelichotivý názor. Přisuzovala jsem jí – přestože mi zařídila skvělé dětství – nálepky jako „hypochondr“ a „ufňukánek“. Částečně se jednalo o mou reakci na neshody, které se mezi námi vyrojily poté, co jsem se v životě vydala ne úplně obvyklou cestou. Pak jsem jednoho dne potkala její dlouholetou kamarádku, kterou jsem předtím nikdy neviděla. Padly jsme si do oka, a tak jsme vyrážely na procházky a hodně jsme si povídaly. Pro ni byla má matka vtipná, zábavná, vynalézavá, tvořivá – úplně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511092
98
Pema Čhödrön
jiný člověk. V duchu jsem se divila: „Máma?“ A uvědomila jsem si, že jak jsem si ji označovala, taková se mi zdála. Zaměřovala jsem se jenom na jednu nebo dvě stránky její osobnosti, a pak jsem poznala tuto přítelkyni, která na ni nahlížela naprosto odlišně. Zajímavé bylo také to, že ta kamarádka slyšela spoustu špatných věcí o mně a překvapilo ji, že si mě tak upřímně oblíbila. Obě jsme tedy byly překvapené a obě jsme měly příležitost oprostit se od svých úzkoprsých nálepek. Trungpa rinpočhe měl v oblibě sousloví „nahodilé nálepkování“, kterým nám připomínal, jak svévolně mnohdy mluvíme a přemýšlíme o světě. Pokud hovoříte anglicky, tak předmětu, na kterém se sedí, říkáte chair. V češtině sedíte na židli. V rumunštině je to scaun. A v zuluštině isihlalo. Jedná se o naprosto neutrální předmět, ale pak mu dáme nějaký štítek. Jazyk samozřejmě potřebujeme, abychom spolu mohli žít a komunikovat. Je to nevinná součást lidského života. Jenže potom dojde k oné prapodivné proměně, kdy se předmět, pocit nebo osoba, které si nějak nálepkujeme, v naší mysli onou nálepkou skutečně stanou. A my tomu nahodilému označení věříme. Pokud se k nálepkám příliš přimkneme, zapomeneme, že všechno je ve své podstatě otevřené, v pohybu a podléhá to změně a různým interpretacím. Když jsem si kuchyň označila jako „špinavou“ – což je nálepka, která má pro mě silný emoční náboj –, v mysli jsem si ji tak zafixovala a opravdu jsem ji jako takovou začala vidět. Pokud však máme na paměti, že nálepky jsou jenom nálepky, můžeme je využít ve svůj prospěch. Můžeme proměnlivou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511092
Přivítejte nevítané
a nejednoznačnou podstatu věcí využít k tomu, abychom zapracovali na svých návycích. Další možností, jak pracovat se sklonem k nálepkování, je provádět tonglen. Obyčejně máme ve zvyku, že když nás něco bolí nebo si na sobě všimneme sklonů, které na nás vrhají nepříznivé světlo, děláme všechno pro to, abychom se těm pocitům vyhnuli. Možná si je vědomě nepopíšeme jako „špatné“, ale připadají nám tak. Při tonglenu se do toho, od čeho utíkáme, úmyslně ponoříme a začneme nálepky sloupávat. Nejde o to, že „špatné“ je najednou „dobré“ a „dobré“ naopak „špatné“. Ale začneme zjišťovat, že jak se onomu náročnému a bolavému v nás postupně otevíráme, naše srdce pookřává vůči druhým i nám samým. To, co bývalo „špatné“, se promění v bódhičittá. Přetvoří se to v touhu probudit se, abychom přestali sobě i ostatním ubližovat a místo toho druhým lidem pomáhali odhalit jejich potenciál plný radosti a vrozené dobroty. Daný pocit nám pořád může připadat nepříjemný, ale už ho nemáme pevně zaškatulkovaný jako „špatný“. Stále se ho můžeme chtít úporně zbavit, ale dokud vydržíme na hřebenu vlny a budeme vdechovat nevítané, cvičení bude otevírat naše srdce. Čím víc s nálepkami experimentujeme, tím snadněji je dokážeme prohlédnout a využít ke svému růstu. V našich myšlenkách a slovech se sice budou objevovat i nadále – ale už k nim budeme přistupovat pozitivněji a nebudeme je brát tak vážně. Trungpa rinpočhe vyprávěl o tom, jak jednou seděl v zahradě se svým ctěným učitelem Dilgem Khjencem rinpočhem. Jen si užívali společný čas
Ukázka elektronické knihy
99