nápoj s 225 kaloriemi, jenž se objevil na trhu v roce 1959. Shake s vanilkovou příchutí, který obsahoval odstředěné mléko, sójovou mouku a kukuřičný olej a byl obohacený o vitaminy a minerály, byl šikovnými marketéry nabízen jako součást nového sexy ži votního stylu a časopis Forbes se o něm pochvalně vyjádřil jako o produktu, jenž „se přesunul ze skříně s léky do kuchyně, na dvo rek a k bazénu“. V roce 1960 se z Metrecalu stala mánie, fandili mu členové řecké a saúdskoarabské královské rodiny a časopis Time o něm prohlásil: „Minulý týden se lékárny a supermarkety po celé zemi dožadovaly čerstvých dodávek Metrecalu, které měly uspokojit rostoucí davy oplácaných závisláků, kteří ho do sebe hodlali házet po lopatách tak dlouho, dokud se nezačnou ztrácet před očima.“72 Jakmile se ukázalo, že za prodejem dávek slizu, který lidem sliboval štíhlost a úspěch, leží pořádný balík peněz, okamžitě se objevily zástupy konkurentů, které Metrecal zanedlouho předčily. Zhruba ve stejné době se americkému dietnímu prů myslu dostalo nového povzbuzení v osobě amerického patologa Ancela Keyse. Keys v padesátých letech provedl mezinárodní studii, která podle něj dokazovala, že nasycené tuky zvyšují cho lesterol a riziko kardiovaskulárních chorob. Navzdory chybným důkazům (subjektem studie byli výhradně muži, kteří většinou kouřili) Keys přesvědčil Americkou kardiologickou asociaci, aby jeho závěry přijala, v důsledku čehož tato vlivná nezisková aso ciace od roku 1961 doporučovala, aby Američané omezili přísun nasycených tuků.73 Jen málokterá dietní rada měla tak závažné důsledky pro zdraví národa. Spolu s tím, jak máslo ustoupilo nízkotučným pomazánkám a slaninu s vejci nahradil pomerančový džus a cereálie, se v americkém jídelníčku začaly odehrávat samé ne pěkné věci. Jednak jídlo přišlo o značnou část chuti, jednak se nafoukl podíl sacharidů, a to zejména kvůli používání speciálních
nový jídelníček
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511083
„nízkotučných“ produktů, a v neposlední řadě narostl přísun transtuků (tuky, které se uměle vyrábějí procesem hydrogenace, aby zůstaly ztužené i při pokojové teplotě). Každý z těchto tří aspektů je špatný sám o sobě, dohromady však představují přímo zabijáckou bombu. Mezi prvními, kdo si uvědomil rizika nové fóbie z tuku, byl John Yudkin, britský odborník na výživu. Yudkin už v padesá tých letech varoval, že konzumace přemíry sacharidů — zvláště rafinovaného cukru — by mohla vést k prudkému nárustu tvorby inzulinu a obezitě. Keysova reakce byla taková, že začal Yud kina pranýřovat ve vědeckém tisku, kde jeho myšlenky označil za „hromadu nesmyslů“. Ke škodě milionů lidí Keys debatu vy hrál: následujících padesát let zůstal tuk zapovězenou potravinou nejen pro Američany, ale například i pro Brity, kteří americkou stravu adoptovali. Následovala éra neurotické, neradostné kon zumace jídla, neboť jakákoli potravina obsahující třeba jen stopu tuku — kuřecí kůže, žloutek, plnotučné mléko — byla odsou zena k zatracení. Potravinářský průmysl se mezitím rozjel na plné obrátky, neboť se pokoušel objevit procesy, které by dodaly nízko tučnému jídlu chuť — nejjednodušším způsobem bylo přidat víc soli a cukru.* Dnes víme, že za období, kdy se bez jakéhokoli požitku konzumovaly nízkotučné potraviny, došlo k prudkému nárůstu obezity a chorob — a podle všeho zbytečně. V roce 2010 odbor ník na výživu Ronald M. Krauss publikoval výsledky desetileté metaanalýzy veškerých důkazů, které spojují nasycené tuky s kar diovaskulárními chorobami, a dospěl k závěru, že žádné takové důkazy neexistují.74 V roce 2014 skupina vědců za podpory Bri tish Heart Foundation (Nadační fond Britské srdce) na základě *
Samotný cukr byl postupně nahrazován sladším, levnějším a obtížněji stravitelnějším vysokofruktózovým kukuřičným sirupem (HFCS), který jako první vyvinuli japonští vědci v roce 1971.
jak zachránit svět pomocí jídla
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511083
prověření sedmdesáti dvou studií dospěla ke stejnému výsledku. Tím došlo k oficiální rehabilitaci nasycených tuků (pokud jsou konzumovány střídmě), a naopak jejich rival — cukr — byl ozna čen za „čisté, bílé a smrtelné zlo“, přesně jak ho označil Yudkin v názvu knihy z roku 1972.75
Chytit se na špek Nic nechutná lépe než pocit hubenosti. Kate Mossová 76 V Americe a Velké Británii se z diety stal způsob života. Každý nový trend je oslavován jako zázračný všelék a celebrity, které shodí nadbytečná kila, prohlašovány za idoly, jež dokázaly „za točit s tukem“, a jejich tenčící se figura jim přináší pozvání do te levize a nabídky na sepsání knihy. Má to jediný háček: diety nefungují. Samozřejmě, zpočátku možná ano: komu z nás se nepodařilo shodit za dva týdny pár kilo, a tím radostně „začít úplně nový život“? Problém je, že shozená kila se ráda brzy vracejí, a často přibereme víc, než se nám podařilo shodit. Podle obezi tologa profesora Julese Hirsche je tomu tak proto, že bez ohledu na to, jak vysokou nadváhu máme na začátku diety, začne naše tělo reagovat tak, jako by hladovělo. Vezme počáteční váhu jako „přirozenou váhu“ a poupraví metabolismus, aby jakýmkoli způ sobem znovu nabralo ztracená kila.77 Výzkumem probíhajícím po dobu dvaceti let — nejrozsáhlejším svého druhu — zaměřeným na lidi držící dietu, zjistila Traci Mannová, profesorka psycho logie na Minnesotské univerzitě, že respondenti v období dvou až pěti let v průměru zhubli méně než jeden kilogram. Třetina „dietářů“ navíc přibrala víc, než zhubla. To vedlo k Mannovou k závěru, že nejlepší dieta je žádná dieta.
chytit se na špek
102
Ukázka elektronické knihy