JULIA JAMESOVÁ
Byl plný stejného odhodlání, jaké v sobě našel, když poslal Bianku a její přátele pryč. Stejné, jako když běžel po schodech nahoru do Ameliiny učebny, aby tam konečně objal jedinou ženu, po které toužil. Znovu se na ty dvě zadíval. A pak zalétl pohledem o kus dál, přes sluncem zalitou zahradu, až k okraji lesa, kde stál polorozpadlý kaštan, spálený bleskem. Měli velké štěstí, že odešli včas. Co by se bývalo jinak stalo, na to nechtěl ani pomyslet… „To je úžasné!“ Jenna se protáhla na hebkém, teplém písku a vystavila obličej sluníčku. Každý den teď byl úžasný. Jak by tomu mohlo být jinak? Zalétla pohledem k Evandrovi, ležícímu na písku vedle ní, a v duchu se celá zachvěla. Evandrovi to v obleku nesmírně slušelo. V plátěných kalhotách a polokošilí taky. Ale když teď ležel na boku vedle ní, rukou si podpíral hlavu a neměl na sobě vůbec nic kromě plavek, byl jednoduše… úchvatný. „Vypadáš jako filmová hvězda,“ řekl jí teď. „Ale jsi mnohem krásnější.“ Když Jenna viděla, jak se na ni dívá, litovala, že jsou na soukromé pláži tohohle extrémně luxusního rodinného rezortu, a ne ve vlastní ložnici. Aby se rozptýlila, zadívala se směrem k mořskému břehu, kde si Amelie hrála s jinou holčičkou, se kterou se skamarádila. Právě spolu stavěly hrad z písku. „Je moc fajn vidět Amelii tak šťastnou,“ řekla a zadívala se znovu na Evandra. „Jsi úžasný otec, Evandro – vím, že bys pro ni udělal cokoli.“ V duchu si vzpomněla na svého vlastního otce, který pro ni neudělal nikdy vůbec nic – nemiloval ji, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510905