„Ano, je můj. Je to jediná věc, která je moje.“ Milla setřásla její ruku, protože se jí nelíbilo, že si ji prohlíží jako nějaké kůzle na trhu. „Vždycky mi patřil.“ „Tak mi to pověz. Vejce? Co o nich víš, dítě?“ Kařina ruka vystřelila a popadla Millu za paži, až nadskočila. „Přinesl ti je?“ „Mně?“ polkla Milla. „Viděla jsem je,“ přiznala a zaplavila ji vlna studu, „ale teď jsou pryč. Je mi to líto. Snažila jsem se…“ „Kde?“ Kara jí mačkala paži tak pevně, až to zabolelo. „Kde jsou teď?“ „Vzal si je Nestan,“ odpověděla Milla. „A teď už budou nejspíš v paláci. Jsou pryč. Beze mě.“ Hlas se jí zachvěl jako svíčka v průvanu. „A nevím, jestli je ještě někdy uvidím…“ „Proč jsi to neřekla? Honem, děvče, honem! Proč jsi je spustila z očí?“ Kařin hlas byl zuřivý a nenechával žádný prostor pro pochyby. „Už se brzy vylíhnou – dnes je úplněk – a ty u toho musíš být…“ „C-c-co? Proč já? Jak to víte?“ Hlavou jí vířil tucet dalších otázek. „Přivezli jsme je domů právě kvůli tomuhle. Líhnou se při úplňku, to znamená dnes v noci. Čas se krátí. Běž! Hned! Rychle najdi vejce a už je nespouštěj z dohledu.“ „Hned?“ Milla se snažila najít slova, ale hlavu měla jako včelí úl plnou rozrušení a zmatku. „Co mám dělat?“ „Běž k vejcím!“ Kara na ni vychrlila proud instrukcí. „Poslouchej. Mláďata nemají žádného žijícího rodiče, a tak se musí rychle s někým propojit, takže musíš být u nich. Jeden z nich si tě vybere. Až se vylíhne, běž k němu. Mluv na něj. Zahřej ho, nakrm masem, nech ho napít. Mláďata musí být v teple. Všechno bude dobré, ale teď už běž. Nemáš moc času. Honem!“ Naléhání se přelilo do úzkostných obav. „A o tomhle ani muk! Nikomu nic neříkej.“ „Dobře, půjdu. Nikomu ani slovo.“ Slova jí v hlavě jasně a vřele plála, poháněla ji kupředu a ukazovala cestu k touze jejího srdce.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510665