seděla u krbu v pokoji své paní a povídala si s poddůstojníkem pěšího pluku, který byl posádkou v Paříži. „Takže on odjíždí,“ říkal ten seržant, který vypadal jako člověk z bohaté rodiny, „budu tedy šťastný a nic mi nebude stát v cestě. Příliš Aquilinu miluji, nesnesu, aby patřila tomu starému šeredovi! A já si na rozdíl od něho paní de la Garde vezmu!“ vzkřikl seržant. „Starému šeredovi…!“ zopakoval Castanier s bolestí v hlase. „Pan a paní přijíždějí, schovejte se! Vlezte si támhle, pane Léone!“ vyzývala ho Jenny. „Pán jistě nezůstane dlouho.“ Castanier viděl, jak se poddůstojník ukrývá za Aquilininy šaty v oblékárně. Po chvíli se vrátil na scénu sám pokladník a loučil se se svou milenkou, která ho zahrnovala nejněžnějšími a nejmazlivějšími slůvky, ale zároveň si stranou špitala s Jenny a posmívala se mu. Jednou tváří plakala, druhou se smála. Obecenstvo si vyžádalo zopakování písniček, které právě dozněly. „Prokletá ženo!“ křičel Castanier v lóži. Aquilině tekly slzy smíchu a volala: „Můj Bože, Perlet je v roli Angličanky opravdu k popukání! Cože, jen vy dva z celého hlediště se nesmějete? Zasměj se přece, kocourku můj,“ pokárala pokladníka. Melmoth se rozchechtal tak, že sebou pokladník škubl. Ten anglický smích mu kroutil vnitřnostmi a zarýval se mu do mozku, jako by mu ho nějaký chirurg trepanoval rozžhaveným železem. „Oni se smějí, oni se smějí!“ vyrážel ze sebe přerývavě Castanier. Pokladník v tu chvíli neviděl upejpavou lady, kterou tak komicky znázorňoval Perlet a jejíž anglofrancouzská mluva vyvolávala v celém hledišti výbuchy smíchu, nýbrž sledoval sám sebe, jak prchá Richerovou ulicí, na bulváru nastupuje do drožky a odjíždí k Versailles. Pak se kulisy znovu změnily. Pokladník poznal roh ulic de l’Orangerie a des Récollets a malou vykřičenou hospodu svého bývalého četaře. Byly dvě hodiny ráno, panovalo naprosté ticho a nikdo ho nesledoval. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510619