seděla u krbu v pokoji své paní a povídala si s poddůstojníkem pěšího pluku, který byl posádkou v Paříži. „Takže on odjíždí,“ říkal ten seržant, který vypadal jako člověk z bohaté rodiny, „budu tedy šťastný a nic mi nebude stát v cestě. Příliš Aquilinu miluji, nesnesu, aby patřila tomu starému šeredovi! A já si na rozdíl od něho paní de la Garde vezmu!“ vzkřikl seržant. „Starému šeredovi…!“ zopakoval Castanier s bolestí v hlase. „Pan a paní přijíždějí, schovejte se! Vlezte si támhle, pane Léone!“ vyzývala ho Jenny. „Pán jistě nezůstane dlouho.“ Castanier viděl, jak se poddůstojník ukrývá za Aquilininy šaty v oblékárně. Po chvíli se vrátil na scénu sám pokladník a loučil se se svou milenkou, která ho zahrnovala nejněžnějšími a nejmazlivějšími slůvky, ale zároveň si stranou špitala s Jenny a posmívala se mu. Jednou tváří plakala, druhou se smála. Obecenstvo si vyžádalo zopakování písniček, které právě dozněly. „Prokletá ženo!“ křičel Castanier v lóži. Aquilině tekly slzy smíchu a volala: „Můj Bože, Perlet je v roli Angličanky opravdu k popukání! Cože, jen vy dva z celého hlediště se nesmějete? Zasměj se přece, kocourku můj,“ pokárala pokladníka. Melmoth se rozchechtal tak, že sebou pokladník škubl. Ten anglický smích mu kroutil vnitřnostmi a zarýval se mu do mozku, jako by mu ho nějaký chirurg trepanoval rozžhaveným železem. „Oni se smějí, oni se smějí!“ vyrážel ze sebe přerývavě Castanier. Pokladník v tu chvíli neviděl upejpavou lady, kterou tak komicky znázorňoval Perlet a jejíž anglofrancouzská mluva vyvolávala v celém hledišti výbuchy smíchu, nýbrž sledoval sám sebe, jak prchá Richerovou ulicí, na bulváru nastupuje do drožky a odjíždí k Versailles. Pak se kulisy znovu změnily. Pokladník poznal roh ulic de l’Orangerie a des Récollets a malou vykřičenou hospodu svého bývalého četaře. Byly dvě hodiny ráno, panovalo naprosté ticho a nikdo ho nesledoval. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510619
Jeho kočár, do něhož byli zapřaženi poštovní koně, přijížděl od domu na Avenue de Paris, kde bydlel jeden Angličan; Castanier ho objednal pro něj, aby od sebe odvrátil podezření. Pokladník měl své cenné papíry a pasy, nastoupil a odjížděl. U městské brány si však všiml pěších četníků, čekajících na jeho vůz. Z hrdla se mu dral hrozný výkřik, ale Melmoth ho jediným pohledem umlčel. „Dívej se dál a buď zticha,“ přikázal mu. Brzy Castanier viděl, jak ho posílají do vězení v Conciergerie. A v pátém dějství toho dramatu, nazvaného Pokladník, sledoval, jak o tři měsíce později odchází od porotního soudu, odsouzen k dvaceti letům nucených prací. Znovu vykřikl, když spatřil, jak ho kat předvádí davu na nádvoří Justičního paláce a vypaluje mu rozžhaveným železem cejch. A konečně v poslední scéně byl na dvoře v Bicêtre mezi šedesáti galejníky a čekal, až na něj přijde řada, aby mu nasadili okovy. „Božínku, já už smíchy nemůžu!“ volala Aquilina. „Jste nějaký zachmuřený, kocourku, copak je vám? Ten pán už tu není.“ „Na slovíčko, Castaniere,“ oslovil ho Melmoth, když představení skončilo a uvaděčka pomáhala paní de la Garde do pláště. Chodba byla plná lidí, pokladník neměl jak utéct. „Co je?“ „Žádná lidská moc nemůže zabránit tomu, abys doprovodil Aquilinu domů, odjel do Versailles a nechal se tam zatknout.“ „A proč?“ „Protože ruka, která tě svírá, nepovolí,“ odpověděl Angličan. Castanier si v tu chvíli přál, aby mohl vyslovit nějaká slova, která by ho okamžitě zahubila a uvrhla do hlubin pekelných. „Kdyby ďábel chtěl tvou duši a výměnou ti nabízel moc, která se rovná moci Boží, nedal bys mu ji? Jediným slovem bys vrátil do pokladny barona de Nucingen pět set tisíc franků, které jsi ukradl. Pak bys roztrhal úvěrový list a smazal tak všechny stopy po svém zločinu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510619
A zlata bys mohl mít, co hrdlo ráčí. Ty nevěříš v nic, nemám pravdu? Tak pokud se stane tohle všechno, uvěříš aspoň v ďábla.“ „Kdyby to tak bylo možné!“ zvolal Castanier radostně. „Ten, kdo tohle všechno dokáže,“ odpověděl Angličan, „ti právě říká, že to možné je.“ Když se Melmoth, Castanier a paní de la Garde ocitli na bulváru, Angličan napřáhl paži. Právě mrholilo, ulice byly samé bláto, vzduch byl těžký a nebe černé. Jakmile však ten muž mávl rukou, zalilo Paříž slunce. Castanierovi se zdálo, že je pravé poledne a krásný červencový den. Stromy byly obsypané listím a svátečně vystrojení Pařížané se procházeli ve dvou veselých zástupech. Prodavači lékořicové šťávy vykřikovali: „Čerstvé pití! Čerstvé pití!“ Na vozovce se blyštěly projíždějící kočáry. Pokladník zděšeně vykřikl a v tu ránu byl bulvár opět vlhký a pochmurný. Paní de la Garde už seděla ve voze. „Pospěš si přece, můj milý,“ vybídla pokladníka, „buď nastup, nebo zůstaň. Dneska večer jsi opravdu protivný jako ten déšť.“ „Co mám udělat?“ obrátil se Castanier k Melmothovi. „Chceš si se mnou vyměnit místo?“ zeptal se Angličan. „Ano.“ „Tak dobrá, za okamžik jsem u tebe.“ „Tedy Castaniere, ty dneska vážně nejsi ve své kůži,“ řekla mu Aquilina. „Máš za lubem nějakou lumpárnu, při představení jsi byl nějak moc zasmušilý a zamyšlený. Miláčku můj, potřebuješ něco, co bych ti mohla dát já? Jen mluv.“ „Čekám, až přijedeme domů, abych se dozvěděl, jestli mě miluješ.“ „Nač čekat?“ zvolala a vrhla se mu kolem krku. „To ti můžu ukázat hned!“ S předstíranou vášní ho zasypala horoucími polibky a něžnůstkami, které jsou u tohoto druhu žen součástí řemesla, stejně jako u hereček výstupy na jevišti. 100
Ukázka elektronické knihy