že s jeho vodním prostředím není něco v pořádku – živočichové, se kterými se setkával, sice byli k jídlu, ale mnoho jich vypadalo jinak, než čekal. A pak tu byla jeho tělesná stavba – stále se vyvíjela, a někdy to byl bolestivý proces, kdy cítil otupující tlak v kostech a svaly měl jako z vaty. Nicméně stoicky trpěl, protože podvědomě věděl, že tak to má být. Za deset měsíců života zjistil, že se mu nelíbí být stále ve vodě, a tak začal vylézat na břeh. To už vypadal skoro lidsky, až na pozůstatky blán mezi prsty a další víčka, která byla průhledná a chránila jeho oči před vodou. Vzpomněl si i na své jméno, byl Uz, Pravá Ruka Jetiho. A jeho úkolem bylo osídlit tuto planetu. Už dříve registroval v tomto světě přítomnost lidí. Občas nad jeho hlavou přeplul člun, několikrát viděl letadla, v dálce slyšel hluk čerpadel, ale nejčastěji se setkával s odpadky. Byly to hlavně plastikové sáčky, krabice tetrapacků, skvrny od nafty a oleje, slupky z banánů a pomerančů, znečištěná voda. Teď, když vylezl z vody, lidi poprvé ze svého úkrytu mezi porostem uviděl a vypadali jako on, až na to, že byli oblečení, a on byl nahý. Jeho rozum už fungoval docela obstojně, vybavoval si i informace a vzpomínky ze své genetické paměti, stále však nedokázal pochopit, co se vlastně na Zemi stalo. Podle historiků vyslali Garbové sondy se zárodky života k Zemi poprvé asi před třemi a půl miliardami let – přesné datum se ztrácelo v informační šedi. A už za sto tisíc let od této chvíle se zde měla vyvinout velkolepá civilizace, schopná osidlovat vesmír a kontaktovat své vzdálené předky. Místo toho dnes viděl jen 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510512
stopy primitivní etapy vývoje, jednoduché stroje a znečištěné životní prostředí. Na druhé straně – protože Země mlčela, ani on, ani jeho spolupracovníci už ani nepočítali s tím, že na Zemi je vůbec inteligentní život. Nicméně existence primitivních lidí trochu řešila problém s jeho samotou. Už ve své rybí podobě měl značně vyvinuté kognitivní funkce a pochopil, že z lidských zárodků přežil jen on sám. A osamocený Garb mocnou civilizaci nezaloží. Ale aspoň neprožije život na této ztracené vartě jako kůl v plotě. Nedá se říct, že výprava profesora Pečkina do delty Volhy byla neúspěšná. Aspoň ne z jeho pohledu, protože chytil pěkného čtrnáctikilového
sumce.
Ale
jak
správně
předpokládal,
z astrogeologického hlediska to byly vyhozené prachy. Po týdnu neúspěšného pátrání po zbytcích komety se vrátili zpět do Nižného Archyzu, ale už cestou spřádal profesor plán. A první den v práci, hned poté, co vysvětlil Votjakovovi, že neměl pravdu, požádal svého šéfa o dvoutýdenní dovolenou. Udělala to i Saša, a protože měli za sebou expedici, dostali volno bez potíží. Využili střídání směn na observatoři, takže když se znovu ocitli na letišti v Nalčiku, mohli cestovat zdarma nepravidelným letem Akademie věd do Rostova, a linkovým letem do Astracháně. Na chatu Sašina bratra se dostali jeho člunem spolu se čtyřmi dalšími rybáři, padesátikilometrovou vzdálenost překonali za dvě hodiny.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510512
Každý večer si Saša Franková chodila zaplavat. Když byla na bratrově rybářské chatě poprvé, nechtěla ani slyšet o tom, že by vlezla do podezřelé tmavozelené vody plné rákosu. Před dvěma roky si ale našla pěkné místo, kde písčitá půda pozvolna mizela pod hladinu, a kde bylo průzračnou vodou vidět až na dno. Profesor Pečkin čistil svého druhého sumce, tentokrát jen osmikilového, a při tom ji dnes opět nedůrazně zrazoval od nočního plavání, vlastně od jakéhokoliv plavání, ale s úsměvem ho odbyla. Takže teď byla opět v plavkách (i když si často představovala, jak plave nahá a voda jí omývá celé tělo), namazaná silnou vrstvou repelentu a pomalu vstupovala do vody. Jezdila do delty pod Astrachání o dovolené pravidelně pomáhat bratrovi Romanovi s byznysem, a vařila pro skupiny rybářů, kterým bratr pronajímal chatu, a vždy po večeři měla čas jen pro sebe. Šero jí navíc zaručovalo trochu soukromí – teď ji skrývalo hlavně před pohledy čumila Antona, který v tu dobu sice musel mýt nádobí, slídil za ní aspoň očima. Voda byla teplá a Saša splývala – bez pohybu rukou se nechávala nadnášet poloslanou vodou, a pozorovala hvězdy. Slyšela šumění vánku, na místech zastíněných před větrem bzučení hmyzu, pískot bezmocných komárů, kteří se jí nemohli dostat na kůži i díky silnému, vodě odolnému repelentu, rákosí konejšivě šustilo v mírném vánku, a v duši se jí rozhostil klid, jaký už dlouho nepocítila. Když se po chvíli podívala ke břehu, zjistila, že proud nebyl tak pomalý, jak se jí zdálo, a odnesl ji dále, než chtěla. Odliv se zde projevoval jen mírně, takže za tím muselo být zvýšení hladiny Volhy nebo působení větru. Tady ještě nebyla a místo se jí vůbec nelíbilo – 100 Ukázka elektronické knihy