„Kdybychom chtěli ušetřit, tak jsou tu ještě jedny lázně bez vstupného. Teda lázně. Kousek vedle pozemku Tabacónu je cestička a můžeme se kou‑ pat přímo v termální řece. Jen tam nečekaně není kde schovat věci, takže bychom museli nacpat oblečení do igelitek, aby nepromoklo, a je to tam prý celkem kluzké, i když neprší. Ale víš co, zase je to zadarmo. Takový baťůžkářský ráj,“ zkouším na závěr motivační větičku. Zpod kapuce se do dáli ozývá výhrůžné a velmi znělé ticho. „No, anebo hodíme bágly do ubytka a jdeme do těch našich lázní, což?“ zařazuji zpátečku a navrhuji něco, co vím, že by trochu unavená polovička neodmítla, i kdyby měl zítra nastat konec světa. „Víš, že nejsem cimprlich, ale po té návštěvě Nikaraguy si dnes další dobrodružství s klidem odpustím,“ reaguje s úlevou Táňa. Kdyby jen věděla… Necháváme batohy na pokoji, s sebou pouze igelitku s plavkami. A já v kapse zásnubní prstýnek. Ještě nevím, zda ho využiji. Místo ale už znám, vím, že se nám oběma extrémně líbí, tak to stojí za pokus. Samo‑ zřejmě prstýnek ale člověk nechce nechat bez dohledu v žádné skříňce. Navíc, co kdybych promeškal ten nejvhodnější moment kvůli tomu, že ho zrovna nebudu mít zcela u sebe? Pak je tu ale ještě jeden drobný problém. Kam s ním? Do kapsy plavek? Tak to ani omylem. Kdyby mi z ní vypadl, na členité podlaze lázeňských bazénků vyskládané z oblázků už bych ho nikdy nenašel. Šňůrka se jeví jako jediná možnost. Povolím obě tkaničky a na jednu z nich ho navlíknu. Pak už jen uzlíkuju, mašličkuju, uzlíkuju a doufám. V lázních je o něco více lidí než minule, což mi pro můj plán ani tro‑ chu nevyhovuje. Většina z nich jsou důchodci, kteří si teplé léčivé vody na své bolavé klouby viditelně užívají. No neva, zkusil jsem to. Dáváme si jeden koktejl a zhodnocujeme, že v kombinaci s teplými prameny má docela grády. Ne, že bych nevěřil kvalitě své „pumpy“, ale přece jen si začí‑ nám vybírat o něco chladnější bazény, aby si tělo trochu odpočalo. Už je úplná tma, když se najednou jako lusknutím prstu bazény vyprázdní, přitom do zavírací doby zbývají ještě asi dvě hodiny. Teprve zpětně mi došlo, že tam s námi byla nějaká větší seniorská skupina, která měla prav‑ děpodobně v rámci svého vstupu objednanou servírovanou večeři. Proto se všichni vypařili v jeden moment jako mlha nad termály. Ve chvíli, kdy 98
PA S A PE S
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510479
si uvědomím, že vhodnější chvíle se dnes už určitě nenaskytne, dostaví se snad úplně poprvé v rámci celého zásnubního procesu pořádná špetka nervozity. Rozhodnutí, výběr prstýnku i cesty, kdy k tomu všemu dojde, to bylo všechno tak nějak automatické. Teď ale došlo na lámání chleba. Jsem staromódní, pokleknutí se mi vlastně docela líbí. Ale do toho‑ hle prostředí se nehodí. Nabízí se ale zajímavá alternativa. Přesunout se do chladnějšího bazénu (rozuměj 30 stupňů), vyzvednout Táňu nahoru na okraj a symbolicky pokleknout pod vodou. Kdyby se snad mělo všechno pokazit, tak se mi nevysměje celé okolí (rozuměj jeden turista v dálce), ale v tichosti stáhnu ploutvičky a odplavím se do nějakého z vedlejších bazénků. „Když chceš žádat o ruku na dovolený, vždycky žádej až na samotném konci. Kdyby náhodou neřekla to slůvko, které chceš slyšet, tak vážně
Těžko vybírat kouzelnější místo na žádost o ruku než kostarické termální prameny. KO STA RI K A & N I K A R AGUA
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510479
nechceš, aby do návratu zpět zbývaly dva týdny,“ radil známý kamarádovi před lety. Tahle rada mi sice zůstala navždy v hlavě, přesto jsem se podle ní nezařídil. V takovou chvíli prostě člověk nechce přemýšlet nad tou špat‑ nou variantou. Ještě mě ale čeká nebezpečná úvodní mise. Jak moc jsem se snažil prstýnek dobře zabezpečit, tak teď jej budu muset pod vodní hla‑ dinou z uzlovitého sevření opatrně vymanit tak, aby mi neuklouzl. A bylo by zároveň docela fajn, abych u toho nepůsobil, jakože močím do vody a snažím se vypadat nenápadně. Pokud byste snad někdy chtěli předvádět podobnou komedii, mám pro vás drobný postřeh: varhánky na prstech obratnosti vašich rukou nikterak nepřidají. Nakonec ale přece jen svírám prstýnek mezi palcem a ukazováčkem, které k sobě tisknu tak silně, až mi prsty vibrují. Všechno je ale super. Okolní prales v mlze, slabounce prší a já už nechci ten prstýnek držet ani o vteřinu déle, než je nezbytné. „Mám jednu otázku, ale mám podmínku.“ „Anooo?“ „Nesmíš odpovědět ne.“ „O co jde? Já nechci v dešti pochodovat na sopku!“ Netuší, která bije. Fajn. „Nesmíš odpovědět ne.“ „Nooo, dobře, no.“ Částečně se potopím tak, abych se zvládal dotýkat kolenem dna, a nad hladinu vytáhnu ruku s velmi kvalitně vypraným prstýnkem. Snad v té vodě není něco, po čem zrezne zlato. Dále už netřeba cokoliv říkat. Otázka, přikývnutí, romantika, čirá radost nás obou. Moje možná o něco větší, protože jsem si byl vědom toho, že dále za prstýnek neručím, a pokud se ztratí někde v útrobách Střední Ameriky, nepůjde ten průser už celý za mnou. „Tohle tu nemůžu nosit,“ přichází má polovička ke smyslům o něco rychleji, než bych očekával. „No, během téhle cesty si ho asi moc neužiješ, ale myslím, že v té Peace Lodge, kam míříme zítra, si ho můžeš s klidem nasadit. Však uvidíme. Tak co, budoucí paní Kynčlová, jak vám to oslovení zní?“ ptám se. „Divně,“ dostávám upřímnou odpověď. Penzisté se nevracejí, za což se ani trochu nezlobíme. 10 0
PA S A PE S
Ukázka elektronické knihy