„Co na tom letišti bude dělat?“ zeptala jsem se polohlasem, když se Kobra najednou vypařil do jiného pokoje. „Takhle si vydělává,“ vyložil mi Ben. „Je tam několik košů, které obden prohledává.“ „Proč?“ „Spousta lidí do nich před vchodem hází drogy. Věci, kvůli kterým by je při kontrole sebrali a oni je zapomněli nechat doma. Ani si neumíš představit, kolik pytlíků s pilulemi, trávou nebo hašem se takhle dá najít. Najdeš tam dokonce i koks. A mobily. Takže jsem tam s ním občas zajel.“ Ben pootevřel dveře do jednoho pokoje. „A tady jsem spal,“ řekl mi. Nakoukla jsem dovnitř; z podlahy byla polovina parket vyrvaných a místností profukovalo. Až na jednu židli a stoh starých novin byl pokoj úplně prázdný. „Moje měkká matrace ti musí připadat jako mučidlo,“ poznamenala jsem. „Tady jsi spal na té plachtě a kartonu?“ „Ne, ty jsem používal ve svém křoví ve Stadtparku,“ krapet mi vyčetl, jako bych si snad měla udržovat lepší přehled o jeho někdejších noclezích. Už teď jsem si uvědomovala, že se ke mně chová trochu jinak, když jsme s jeho přáteli. Jako by ode mě v duchu o krok poodstoupil směrem k nim. Posadili jsme se na gauč v chodbě, kde se pankáči podle všeho scházeli. Nebyla tam žádná okna a obklopovalo nás nejméně patero dveří. Pohovka byla zbarvená asi jako guláš, posetá skvrnami, které jsem se radši rozhodla přehlížet. Ze stropu visela na kabelu holá žárovka. Snažila jsem se působit co nejuvolněněji, jako bych snad vysedávala na špinavém a smradlavém gauči dennodenně. Všechno kolem bylo tak zaneřáděné, až mi bylo tak trochu do breku. „Nedáte si polívku?“ nabídl nám Jahůdka. „Ráda,“ souhlasila jsem. Jahůdka odešel do malé kuchyňky.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510435