„Teď se to nehodí. Naslyšenou.“ Jana zavěsila. Opravdu ZAVĚSILA. Tohle je zlý sen. Zase nějaká pitomá noční můra… Petr se mnou přece nemůže nechtít mluvit. Něco se děje. Jana mi určitě lže, protože žárlí! Tohle nemohla Elena nechat jen tak. Jana by vyhrála, a ke všemu si nemá vůbec co dovolovat zapírat Petra a bránit jim v kontaktu! Ne, tohle nejde, půjde tam. Půjde za Petrem domů a promluví si s ním o Janě z očí do očí…
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510216
KAPITOLA 23 Následující den v poledne, v době oběda, Elena vyrazila přes park k Petrovi
domů.
Věděla,
že
v tuhle
hodinu
bude
doma
nejpravděpodobněji, lidi přece bývají doma hlavně okolo oběda. Cestou parkem utrhla list javoru v aleji, kterou musela nutně projít. Pár minut na to už stanula před brankou s kovovou schránkou a zvonkem. Tentokrát se odnikud nevyřítil Sam, zahrada zela prázdnotou a tichem, jen psí bouda pořád stála na svém místě. Elena se nadechla a s knedlíkem v krku stiskla zvonek. Tiskla jej dostatečně dlouho a silně, aby si byla jistá, že bude vyslyšena. A netrvalo to dlouho, z domu vyšel sám Petr – v teplácích a rozcuchaným drdolem, který si asi narychlo sepnul, aby mu vlasy nepadaly do obličeje. Alespoň to tak působilo. Když uviděl Elenu, neusmál se, jen zvedl obočí a otevřel branku. „Ahoj, co potřebuješ?“ Chladný tón jeho hlasu ji překvapil. „Ahoj Petře, musím s tebou mluvit.“ Elena si nervózně pohrávala s javorovým listem v ruce. „Tak o co jde?“ „Včera jsem Ti psala a volala, neodpověděl jsi. Mám pocit, že Ti Jana leze do telefonu.“ Vyhrkla to ze sebe tak rychle, že Petr chvíli zaraženě hleděl. Pak se ale dal do řeči. „Jana mi nikam neleze. Zprávy jsem dostal. Prostě jsem neodpověděl. Podívej, mám pocit, že není úplně dobrý nápad se vídat…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510216
Jasně, zjistila by to Jana a pak by mohl Petr přijít o syna. Možná ho Jana poslouchá za dveřmi, a tak se Petr musí tvářit, že nemá zájem mě vidět… „Jestli je problém Jana…“ řekla Elena skoro šeptem. „… můžeme se sejít někde tajně. Můžeš jí říct, že jdeš třeba nakoupit nebo něco.“ Petr zůstal zírat a poté zakroutil hlavou. „Ne, není problém Jana. Abych byl upřímný, problém jsi ty. Nechci ti dávat žádné plané naděje, pochop.“ „Petře, já vím, že když máš teď syna, nemůžeme být spolu. Ale třeba až trochu vyroste… tak bychom mohli… “ „Ne, nemohli, Eleno! Já nehodlám Janu opouštět, chápeš to?“ Petr se zdál být pomalu, ale jistě rozčílený. „Ty mě nemáš rád?“ Naivní dotaz. „Proboha, co je to s tebou? Byla jsi jen kamarádka, kolegyně, ale to je všechno! Nikdy jsem Tě nemiloval, miluju Janu! Musím ti to říct takhle, protože nevím, jak jinak to vysvětlit.“ Elena se zamračila a zamávala Petrovi javorovým listem před očima. „Pamatuješ? Pamatuješ, sakra?!“ „Nevím, o čem to mluvíš.“ „Ten den, kdy tak pršelo… šli jsme spolu parkem. Bylo nám přece tak krásně!“ Elena začínala Petra děsit. Ustoupil dva kroky dozadu, ale ona učinila dva kroky vpřed. „Dej mi pokoj,“ sykl najednou.
100 Ukázka elektronické knihy