„Jednou…, jednou mi snad dáš sama jméno,“ zašeptal a vztáhl k ní ruku. Neucukla, a tak si dodal odvahy a pohladil ji po tváři. Opatrně, aby ji jeho dlouhé drápy neporanily. Dívala se mu do očí a ani na chvíli neodvrátila svůj zrak. Nemohla. Byla jako omámená jeho pohledem. Slyšel, jak jí srdce bije, a když přejel prstem po její líci, rozbušilo se ještě více. Zalapal po dechu, jako kdyby chtěl něco říci, ale jen pootevřel ústa a vydechl. Cítil, že Dianino srdce neburácí ze strachu, ale… Zavřel oči. Nemohl tomu uvěřit. Bilo touhou? Touhou k té nestvůře, kterou se stal? Snad měl naději. Snad. „Neodcházej,“ zašeptala, když se najednou pohnul k odchodu, „nenechávej mě tu, prosím,“ do očí se jí vehnaly slzy. Cítila se v jeho blízkosti tak bezpečná, a tak klidná, jak už dlouho ne. Najednou se jí zdálo, že všechny stíny, které halily její mysl a duši, zmizely. Jako by se vypařila všechna její trápení a bolesti. „Když budeš chtít, sama si mě najdeš,“ zašeptal, a ještě než zmizel mezi stromy, se otočil, „nikdy jsem neodešel, Diano.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510188