praštila pěstí. Špinavá už jsem byla i za ušima, a tak jsem se rozhodla, že zkusím nastartovat. Modlila jsem se asi efektivně, protože auto se opravdu na třetí pokus dalo do chodu. Můj odpich z místa připomínal start závodu a já byla štěstím bez sebe. Druhý den jsem měla pěknou historku pro spolužáky, kteří samozřejmě věděli, že moje dojíždění do školy není jen z vrchního sídliště. V nové škole se postupně rozneslo, že jsem ta holka od kolotočů. Kdo to nevěděl od začátku, ten se to dověděl během prvního pololetí. Patřila jsem ke kolotočům jako kolotoče ke mně. Všichni to tak brali a až na pár zvědavých otázek mi to nikdo nepřipomínal. Ale překvapilo mě, když to naprosto učarovalo naší češtinářce. Zhruba padesátiletá, životem zkoušená osoba se mě při zkoušení u tabule víc než na látku začala ptát na různé věci, které s češtinou neměly vůbec nic společného. Nebylo to myšlené zle, jen bylo zapotřebí trošku objasnit můj způsob života. „A tvoji rodiče nemají žádnou jinou práci?“ Učitelka byla doslova nažhavená na odpovědi, které nevím, jestli zbytek třídy zajímaly. „Ne, nemají. Máma je ve střelnici a táta u autodromu.“ „A vyděláte dost, abyste se uživili i přes zimu?“ Panebože, za chvíli přijde otázka, kam chodíme na záchod, ale byla jsem trpělivá. „Ano, paní učitelko. Přece nikdo nepracuje, když se mu to nevyplatí. Já vás ujišťuju, že nestrádám.“ „A třeba v létě, když je teplo, tak ty nemůžeš jít k vodě, a musíš pracovat?“ Tak touto otázkou mě opravdu pobavila. Ptala se mě, jako kdyby mi bylo osm, ale přišlo mi to milé.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510124