18. Lea otevře oči a zprvu nechápe, kde je. Kouká na strop pomalovaný stříbrnými hvězdami. Rozhlédne se kolem. Vypadá to tady jako v zámecké komnatě, leží v široké posteli jen zpola zakrytá jemnou hedvábnou dekou nahá. Kristián sedí u stolu zcela nahý a něco studuje v tlusté knize, slabá lampička ozařuje nepřirozené přítmí pokoje. „Promiň, vzbudil jsem tě?“ zeptá se jemným hlasem. Co to jen provedla? Takto to nemělo skončit! Nevinný flirt se nakonec proměnil v noc plnou vášně. „Prepač, koľko je hodin?“ zeptá se rozechvělým hlasem. „Jsou tři hodiny ráno. Je to nejlepší čas. Klidně spi a nenech se rušit.“ „Já už musím ísť,“ šeptne a shání se po svých šatech. Nemůže je najít. V tu chvíli ji napadne, že Kristiána vůbec nezná. Co když je to nějaký maniak, který jí schoval věci, aby ji uvěznil v zakleté komnatě? Vypadá to tu strašně divně i na její vkus. Dlouhé, temně rudé závěsy zakrývají okno, stěny pokrývají tapety se zvláštními ornamenty magických symbolů horoskopu. „Jak chceš,“ odpoví Kristián, hlavu vůbec neodvrátí od své tajemné knihy. „Čo to čítaš?“ „Tomu bys nerozuměla,“ odpoví tajemně. „Šaty máš ve vedlejším pokoji, bylas tak vášnivá, že jsme je oba strhli, ještě než jsme sem přišli, divoško.“ Teprve teď se po ní podívá a lišácky přivře pravé oko. Lea si oddechne a vydá se k temným dveřím, možná že Kristián není žádný pošuk. Ale vášeň, se kterou se jí svěřil, na ni nesedne. Jak by tak brzo po rozchodu s Pavlem mohla na něj zapomenout? Necítí se tu dobře, chce vypadnout co nejrychleji. „Musím tě varovat,“ ozve se ještě Kristián. „Když jsme sem přišli, byli jsme tu ještě sami. Ale kolem druhé přišel můj spolubydlící.“ Lea se zarazí, jak s ním mohla spát? Jeho úlisnost je jí teď strašně protivná. Po krátké odmlce Kristián dodá: „Ale nejspíš bude už spát. Když se budeš pohybovat tiše, ani si tvých vnad nevšimne.“ Lea se nadechne a potichu stiskne zvláštně zdobenou kliku, klíčová dírka se podobá rozšklebené tlamě dračího démona. Ve vedlejším pokoji je tma, slabé světlo ozařuje jen pár čtverečních metrů. Naštěstí najde své věci a potichu je posbírá. Cítí se nesvá při představě, že ji teď očumuje tajemný spolubydlící, sám nepozorován. Rychle za sebou zavře a obleče se, cítí se jako malá holčička chycená při nějaké strašlivé oplzlosti. „Neviem, ako to povedať,“ řekne, když se konečně obleče a získá svou sebejistotu. „Já som sa teraz rozišla so svojim chlapcom.“ „Já vím,“ odpoví ledově klidným hlasem. „Byl to jen nezávazný flirt vzniklý z jistého emočního vypětí. Buď v klidu, když se náhodou potkáme na fakultě, jen se pozdravíme jako staří známí.“ Usměje se na ni a teprve nyní jeho úsměv zaplaší všechny chmury, které se usídlily v její mysli, jako by vykoukl měsíc zpoza temných mraků. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510097
„Ale zajímáš mě,“ dodá Kristián. „Ne, neboj se. Fyzicky už mě nemáš čím překvapit. Zajímá mě tvoje duše. Brzo se k nám můžeš připojit, pokud budeš chtít.“ Pak se před ní postaví v plné své obnažené svůdné oplzlosti a vtiskne jí do ruku jakýsi lístek. Dlouze ji políbí a řekne na rozloučenou: „Bylo to opravdu skvělé, měj se.“ Lea ani neví, jak se dostane ven z toho prokletého domu. Ovane ji ledový vítr, obloha je ještě temná a zamračená. Teprve teď z ní spadne všechno to tajemné kouzlo, letargie, která ji svazovala a zbavovala posledního kousku svobody i cti. Najednou ze sebe vyzvrací všechen obsah žaludku, její zesláblé nohy ji neudrží, musí se posadit, ale není kam. Sedne si tedy na vlhký obrubník a stále se pokouší sebrat poslední zbytky sil. Přece tu nemůže jen tak zůstat, musí domů. V dlani stále svírá lístek, který jí předal Kristián těsně před rozloučením. Je na něm namalován jeden jediný symbol – zevnitř kruhu, který tvoří dva hadi navzájem si požírající ocasy, na ni hledí z pěti rozkvetlých květů pivoněk rozšklebená tvář kozla. Je to znak tajemného bratrstva Omega, o kterém dosud slyšela jenom ze vzdáleného doslechu. Stát se jejich součástí znamená mnoho pro budoucí kariéru, až opustí fakultu. Bývalí členové bratrstva se i nadále podporují a pomáhají si, zkrátka znamená to hodně. Vypadá to, že se na Leu přece jenom téhle nebohé noci usmálo štěstí. Ráno je sychravé a nevlídné jako otec Salvátor. Opět vede sám ranní chvály a mši, jeho mladší kolega se dosud nevrátil. Co se to s ním poslední dobou děje? Nejspíše v tom má prsty ten Bastien. Od té doby, co přišel, tu nic není, jak má být. Pokud to tak půjde dál, podá stížnost představenému řádu, nebo dokonce biskupovi. Otec Patrik přece nemůže kvůli jedné ovečce zanedbávat celé stádo. V lavicích opět zahlédne studenta, kterého včera zpovídal. Po mši se za ním Pavel zastaví a shání se po otci Patrikovi. Opět ten nebohý kněz, proč vždycky hledají jeho a proč je vždycky nedostupný? „Promiň, nemohu sloužit. Otec tu stále ještě není.“ „Ale je to naléhavé,“ říká Pavel. „Je mi líto, nevím, kdy přijde. Zkus se tu zastavit večer. Budeme mít mši. Snad už přijde.“ Pak pokrčí rameny a nechá bezradného Pavla svému osudu. Když se kostel uzavře, pokouší se zavolat Patrikovi na mobil. Ten je však hluchý. Otec Patrik není příznivcem mobilu a často jej „schválně“ zapomíná doma. Salvátor si povzdychne, na druhé straně kromě toho študáka, který ho zřejmě potřebuje nejvíc, se toho zase tolik nestalo. Je to pro něj velikou ctí odsloužit mši. Opouští sakristii a vydává se směrem k vlastnímu klášteru, když ho zastaví nějaký mladík. Ještě ho tu neviděl, a tak je překvapen, jak se vlastně dostal do uzavřeného komplexu. „Promiňte, jsem Martin Plíhal, reportér deníku Hrom. Máte chvíli čas?“ „Mladíku, tady nemáte co dělat!“ osopí se na něj hrubě otec Salvátor. Patří ke starší generaci tradičních katolíků a troufalost mladé generace nezná mezí. Obrátí se k němu zády a dál si ho nevšímá. „Promiňte, potřeboval jsem s někým mluvit,“ omlouvá se novinář a stále ho následuje, ač je těžké se starým knězem srovnat krok. „Sháním otce Patrika, víte?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510097
To snad není pravda! Jak to jen dělá, že se po něm shánějí mladí lidé a pokaždé v naléhavé situaci? Tolik příležitostí mu samo nebe posílá a on si toho neváží! „Není tady,“ odsekne Salvátor. „A vy byste tu taky neměl být. Tady začíná klauzura, respektujte stanovy dané klášterem!“ „Tak moment, chci jen chviličku,“ žadoní zoufale mladík, ale bez úspěchu. „Tady se žádné rozhovory neposkytují! Obraťte se na biskupství. Sbohem!“ Dál už nechce s mladým reportérem ztrácet čas, rozhodne se, že si nakonec s mladším kolegou Patrikem pořádně promluví. Vejde do klášterní budovy, těžká vrata se za ním bez milosti zavřou s temným bouchnutím. Martin tu stojí sklesle a beze slova. Každým ztraceným dnem se ubírá na aktuálnosti jeho zprávy, a pokud nic nepřinese, bude muset novinařinu pověsit na hřebík. Takto to nemůže skončit, už podruhé si přivstal kvůli Bastienovi a zúčastnil se nudné mše, šéf ho sežere zaživa. Je rozhodnut, vrhá se ke dveřím a chce zazvonit na zvonek. Zadrží ho jen hlas otce Patrika: „Co tady děláte?“ Tak přece tu zůstali přes noc. Spí ve sparťanských podmínkách menšího pokoje, který je zařízený jen jednou postelí, obrovskou skříní plnou starých kabátů a pánských obleků vyšlých z módy. Zprvu nabízeli postel otci Patrikovi, ale ten ji ochotně přenechal Antonínovi. Antonín je už dost starý a těžko by přečkal noc na holé zemi, celé tělo ho bolí a cítí se jak rozlámaný. A i tak je otec zvyklý, často jezdívá na různé mládežnické akce a přespává na cizích farách a v tělocvičnách v pouhém spacáku na karimatce. Ještě dlouho do noci si povídají, Zlatuška obletuje kolem faráře jako pečlivá Marta a ještě tisíckrát nakoukne do pokoje, zda hostům něco nechybí a jestli je všechno v pořádku. A pokaždé ji ujišťují, že nic nepotřebují a že jim všechno stačí, tak jak je. Nakonec Antonín spí v teplé posteli, knězi a Bastienovi ustelou matraci na podlaze. Oknem a stříbrnými záclonami proniká měsíční záře do tmavěmodrého pokoje. Tentokrát Antonín nemá žádné vidění, jen se mu zdá zvláštní sen. Zaměstnali ho ve velké fabrice, stojí u dlouhého, nekonečného pásu, kde montuje zvláštní tvarované matky v podobě starých pneumatik na jakési tlusté šrouby se starými zrezivělými a smolou zanesenými závity. Jde to těžko, shání se po šéfovi, kterého nemůže sehnat. Má tu s ním být Matouš, ale ví o něm, že je nemocný, a tak musel zůstat doma. Nakonec šéfa spatří a přednese mu svůj problém. Šéf se však zašklebí a zeptá se ho: „Kde máš kolegu? Ten ať ti pomůže.“ „Ale víte, Matouš je nemocný…,“ brání ho nešťastný Antonín. „Houby nemocný,“ rozchechtá se na plné kolo šéf a dodá: „Vyhodili jsme ho! Teď je nezaměstnaný!“ Na to se Antonín probudí, ale stále ještě slyší ďábelský chechot despotického šéfa. Počkat, ne, to se nechechtá on, to se ozývá chrápání otce Patrika. Tedy při vší úctě, chrápe pořádně jako starý chlap, možná přece jen měl spát na posteli on, a ne Antonín. Spaní na zemi otci nesvědčí, ale když si vůbec nedal říct… Škoda, jsou tři hodiny ráno a on už zas nezabere. Ráno se chystají k odchodu. Auto je už opravené, Matouš si dal pořádnou práci a šel spát snad ke třetí ráno, ani se nestačil osprchovat. Zůstal spát na lůžku v dílně, protože dobře věděl, že by ho 100 Ukázka elektronické knihy