čeká, až se jeho páníček vrátí domů. I kolotoče už dávno z měs tečka odcestovaly dál. A pak, zrovna když se Pavlík chystal s aktov kou na zádech do školy, zaparkoval před sousedním domem taxík. Z něj jako srnka vyskočil pan Oskar. Už se vůbec nebelhal ani nehekal. Svěžím krokem vyrazil k domovním dveřím, vlezl do nich a zabouchl je za sebou. Po svých autech se ani neohlédl. Ani nezkontroloval, zda je za těch čtrnáct dní někdo nepoškrábal nebo neušpinil. Sousedi nevěřili vlastním očím. Během příštích několika dní se kolem domu pana Oskara děly nevídané věci. Každý den zmizelo jedno z aut. Pokaždé si pro ně přijel nějaký pán nebo paní. Čtyři už byla pryč. Pavlík vše pozorně sledoval z okna svého pokojíčku. Vždy, když jedno z aut odjíždělo, zdálo se mu, jako by se usmívalo a říkalo: „Hurá, konečně si pořádně zamažu gumy blátem!“ Zbývalo poslední. Modrý sporťák s černými pruhy. Pro ten si ale nikdo nepřijel. Jednou si celá Pavlíkova rodina užívala slunného dne na zahradě, když vtom přišel pan Oskar. V ruce držel dva kufry. Uctivě sklo pil hlavu a pronesl: „Přeji dobrý den, sousedi.“ Všichni na něj koukali jak z jara a nevěřili vlastním uším. Pan Oskar se podíval na tatínka a pokračoval: „Chtěl bych vám podě kovat, že jste mě odvezl do nemocnice. Doktory to stálo spoustu sil, ale nakonec mě vykurýrovali. Nebýt vás, kdo ví, jak by to se mnou bylo dopadlo.“ „Není za co, to by určitě udělal každý,“ odpověděl skromně tatínek a potřásl si s panem Oskarem rukou. Ten pokračoval: „Rozhodl jsem se, že vyrazím se svým spor ťákem na cestu kolem světa. Myslím, že já i on už si potřebujeme – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509602
pořádně protáhnout nohy. Mějte se tu všichni pěkně a přeji vám hlavně pevné zdraví.“ „Mami, myslíš, že se pan Oskar ještě někdy vrátí?“ zeptal se Pavlík, když už byl soused pryč. „Myslím, že ano, ale bude to chvíli trvat,“ usmála se maminka. „Pan Oskar musí dohnat, co za celá dlouhá léta zameškal, víš.“ Pavlík ten večer nemohl usnout a dlouho se převaloval v posteli. V jednu chvíli vstal a vykouknul z okna, ale u sousedního domu bylo prázdno. Pak se zamyslel. Byl si jistý, že auta panu Oskarovi tenkrát nestartovala proto, aby mu dala za vyučenou. Zkrátka na truc. A to mu nikdo nevymluví. S tímhle přesvědčením zavřel oči a usnul jako dudek.
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509602
ZTR AC EN I V LE S E e zatažené oblohy se hustě sypaly sněhové vločky a dávaly tak všem na srozuměnou, že paní zima pře vzala žezlo. Vrcholky hor připomínaly pocukrované bábovky a stromy se pod tíhou sněhu ohýbaly. Na ho rách i v okolních vesničkách to vypadalo jako v pohádce o zimní královně. Uprostřed vší té bílé krásy pochodovaly tři postavy – strýc Béďa a s ním desetiletá dvojčata Markétka a Ondra. Strýček vzal děti na výšlap do hor. A ne jen tak ledajaký! Chystali se totiž zdolat jeden z beskydských vrcholů – Velký Javorník. Děti za sebou táhly i boby, aby jim následná cesta dolů utekla rychleji než ta nahoru. Byli přibližně v polovině výpravy, když strýc Béďa zavelel, že je čas na svačinu. Markétka s Ondrou si z batůžků vybalili obložené housky, které jim nachystala maminka, k tomu přikusovali čer vené jablíčko a bylo jim fajn. Strýc vytáhl štangli salámu a kud ličku. Po kousíčkách odkrajoval salám a pomlaskával si, jaká je to dobrota. Jakmile děti dojedly své housky, začaly šilhat po salámu. Strýc uviděl jejich mlsné pohledy a každému ještě pár koleček ukrojil. – 100 – Ukázka elektronické knihy