čeká, až se jeho páníček vrátí domů. I kolotoče už dávno z měs tečka odcestovaly dál. A pak, zrovna když se Pavlík chystal s aktov kou na zádech do školy, zaparkoval před sousedním domem taxík. Z něj jako srnka vyskočil pan Oskar. Už se vůbec nebelhal ani nehekal. Svěžím krokem vyrazil k domovním dveřím, vlezl do nich a zabouchl je za sebou. Po svých autech se ani neohlédl. Ani nezkontroloval, zda je za těch čtrnáct dní někdo nepoškrábal nebo neušpinil. Sousedi nevěřili vlastním očím. Během příštích několika dní se kolem domu pana Oskara děly nevídané věci. Každý den zmizelo jedno z aut. Pokaždé si pro ně přijel nějaký pán nebo paní. Čtyři už byla pryč. Pavlík vše pozorně sledoval z okna svého pokojíčku. Vždy, když jedno z aut odjíždělo, zdálo se mu, jako by se usmívalo a říkalo: „Hurá, konečně si pořádně zamažu gumy blátem!“ Zbývalo poslední. Modrý sporťák s černými pruhy. Pro ten si ale nikdo nepřijel. Jednou si celá Pavlíkova rodina užívala slunného dne na zahradě, když vtom přišel pan Oskar. V ruce držel dva kufry. Uctivě sklo pil hlavu a pronesl: „Přeji dobrý den, sousedi.“ Všichni na něj koukali jak z jara a nevěřili vlastním uším. Pan Oskar se podíval na tatínka a pokračoval: „Chtěl bych vám podě kovat, že jste mě odvezl do nemocnice. Doktory to stálo spoustu sil, ale nakonec mě vykurýrovali. Nebýt vás, kdo ví, jak by to se mnou bylo dopadlo.“ „Není za co, to by určitě udělal každý,“ odpověděl skromně tatínek a potřásl si s panem Oskarem rukou. Ten pokračoval: „Rozhodl jsem se, že vyrazím se svým spor ťákem na cestu kolem světa. Myslím, že já i on už si potřebujeme – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509602