98 / O smyslu života
střeva – mohl bych za to? Určitě ne. A přesto, když mě budou muset operovat, co potom? Potom přesto budu lékaři, který mě operoval, dlužit platbu za operaci. To znamená, že budu „ručit“ za vyrovnání faktury od lékaře. Existuje tedy opravdu něco jako „ručení bez viny“. A podobné je to s kolektivem oněch lidí, kteří byli kolektivně osvobozeni z teroru. Nemohli se osvobodit sami – jiné kolektivy, jiné svobodymilovné národy se musely zapojit, musely začít bojovat – obětovaly své nejlepší lidi, svou mládež, aby národ, který byl vůči svému vlastnímu vedení bezmocný, od tohoto vedení osvobodily. Tato bezmoc, to nebyla vina – ale copak bylo správné muset za takové osvobození platit tou či onou obětí a cítit se spoluzodpovědný, i když člověk není spoluviníkem, i když ví, že je nevinen? Pokud byste chtěli poslední kapitolu těchto mých psychologických úvah lépe pochopit, bývali byste se mnou museli být loni po osvobození koncentračního tábora v Türkheimu, když jsem šel jednoho jarního večera při západu slunce do lesíka kousek od tábora. Tam byli na vysoce nelegální příkaz našeho vedoucího – onoho esesmana, o němž jsem vám v první přednášce říkal, že platil z vlastních peněz léky pro „své“ vězně – pohřbeni moji kamarádi, kteří umřeli v táboře, přičemž navzdory pokynům, které tento muž dostal, byla na úzkých kmíncích mladých jedlí stojících za masovými hroby pod kůrou inkoustem nenápadně napsaná jména mrtvých. Kdybyste se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509601
Experimentum crucis – křížový pokus / 99
mnou tehdy bývali byli, zapřisáhli byste se spolu se mnou, že se postaráte, aby životem nás přeživších byla vina nás všech smazána – ano: vina nás všech! Neboť my přeživší jsme věděli naprosto přesně, že ti nejlepší, kteří byli mezi námi, se odtamtud nedostali – byli to ti nejlepší, kdo se nevrátili! Naše přežití jsme tedy nemohli vnímat jako nic jiného než jako nezaslouženou milost. Zdálo se nám, že si ji musíme zasloužit zpětně, nebo aspoň částečně jí být hodni, že to dlužíme svým mrtvým kamarádům. A odčinit tuto vinu se nám zdálo možné jen tak, že budeme burcovat a probouzet svědomí ostatních i své vlastní. To, co přišlo potom, po takových prožitcích, co čekalo osvobozeného člověka po návratu domů, dávalo samozřejmě příliš často na tuto přísahu zapomenout. V jeho životě jsou ovšem okamžiky – a ty jsou rozhodující –, kdy dodržuje to, co si kdysi přísahal: žehná sebemenšímu kousku chleba, faktu, že může spát v posteli, skutečnosti, že nemusí stát v pozoru na nástupu nebo žít v neustálém nebezpečí smrti. Všechno je pro něj relativní, a tedy i každé neštěstí. On, který – jak jsme si řekli – byl doslova nic, se cítí doslova jako znovuzrozený, ale ne jako ten, kým byl, ale jako někdo bytostnější. Už ve své první přednášce jsem upozorňoval na to, že vše neosobní, co na něm bylo, bylo „roztaveno“. Ani z jeho případné ctižádostivosti toho nejspíš moc nezbylo. Co mohlo vydržet, je maximálně žádostivost po výkonu: mnohem vyšší podoba lakomství,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509601
100 / O smyslu života
naléhavé touhy po seberealizaci – její bytostnější podoba. Jak jste si asi všimli, dostali jsme se zároveň k závěru tématu – k hranicím rozhovoru. Tady už nám nepomůže mluvení ani přednáška – tady nám zbývá už jen jedno: jednat, a sice jednat v každodenním životě. Právě byla řeč o každodenním životě. Ano, jednou dokonce padl výraz „metafyzika každodenního života“. Doufám, že tomuto výrazu rozumíte dobře. Nešlo jen o to jaksi zprůhlednit každodenní život – který je jen zdánlivě šedivý, tak banální, tak všední –, umožnit nám skrze něj pohlédnout na to, co je věčné, ale šlo o to, abychom mohli pohlédnout na to, jak toto věčné odkazuje zpátky na ak tuální – na aktuální, každodenní, jako na místo ustavičného setkávání konečného s nekonečným. Co v průběhu života vytvoříme, prožijeme a protrpíme, to vytvoříme, prožijeme a protrpíme zároveň na věky věků. Pokud neseme zodpovědnost za to, co se stalo, pokud je to tedy „minulost“, je tato naše zodpovědnost mimořádně zatížena tím, že nic z toho, co se stalo, se nedá „sprovodit ze světa“. Zároveň je ale tato naše odpovědnost vyzývána k tomu, aby „přivedla na svět“ to, co se nestalo. A to v rámci naší každodenní práce, v rámci každého našeho všedního dne. Každodenní život se tak stane skutečností v pravém slova smyslu – a tato skutečnost se stane možností ovlivnit svůj život. A metafyzika každodenního života tak vede nejprve pryč z každodenního života, potom však – vědomě,
Ukázka elektronické knihy