Kritiky nebo hodnoty. Byly‑li na povrch aktuálního Batmana vytaženy silné deprese, které zdůrazňuje např. líčení Roberta Pattinsona nebo sebezpytná píseň Nirvany Something in The Way, pak ve „známém“ Batmanovi máme možnost sledovat cosi „jiného“ a „nového“. Zde je ale třeba zdůraznit již uvedené: neznamená to, že by žádný předchozí batmanovský snímek nestavěl na tklivých emocích; jde o to, že ten aktuální je „vysvobodil“ z pasivní latence, aby je naplno nechal zapůsobit. Různí filmoví Batmani tedy uvádějí i různé rysy svého charakteru do různých poměrů a proporcí. V zónách intenzivní nerozlišitelnosti Batmana a Bruce Wayna K předpokládané identitě ústřední postavy patří dualita Bruce Wayna (elegantního a chladného civilního miliardáře, jenž není vůči zákonu v konfliktní pozici) a Batmana (tajemného a nedostupného mstitele, jehož výboje proti zločinnosti nejsou omezovány zákony). Navzdory tomu, že batmanovské filmy do zmíněné duality zavedly různě zřetelnou hranici, doposud více či méně platilo, že linie oddělovala dvě různé postavy: jednu situovanou do zákonného pole, druhou postavenou vně. Ve snímku Matta Reevese se situace vyhrocuje, možná přímo proměňuje. Kde je hranice mezi Batmanem a Brucem Waynem? Strukturalistická interpretace, jež důvěřuje možnosti rozlišení jasných hranic, by postulovala následující závěr: Bruce Wayne zmizel, Batman jej zcela pohltil. Post‑strukturalistická perspektiva, kterou volí tento text, naopak poukazuje ke skutečnosti, že vztah Batmana a Bruce Wayna je v novém filmu doposud nejdráždivější. Záběrů, ve kterých divák sleduje Bruce Wayna, je zde minimum. Situaci lze ale také převrátit: čím méně se Wayne objevuje v obraze, tím více je přítomen v mysli toho, kdo tento obraz pozoruje. Musíme se nutně ptát: Kam Bruce Wayne zmizel? Žije ještě vůbec? Nezabil ho Batman? Navíc je podstatné, že Wayne nebyl z filmu zcela vymazán. V jeho průběhu se objeví několik nenápadných statických záběrů, ve kterých je ukázána částečně nalíčená a částečně odlíčená tvář Roberta Pattinsona. Tato rozmazaná maska pak připomíná téma rozostřené hranice. V těchto obrazech nelze určit, co v nich vlastně vidíme. Je to Bruce Wayne, který má na tváři stopy Batmana? Nebo to je Batman, který odhaluje tvář Bruce Wayna? Pokud bychom se rozhodli pro jakýkoliv z nabízených obrazů, tak bychom prostřednictvím onoho preferovaného ovládli ten, který byl zavržen. Tomuto aktu se lze vyhnout pouze tak, že se pokusíme uchopit, co nám obraz skutečně dává. Ústředním hrdinou snímku je zóna stávání se, přechodu či dění. Je jím obraz nepoddajného šílenství, které uniká možnosti reprezentace. Právě tato nejednoznačnost je tím, co může být u nového Batmana tolik dráždivým. Pattinsonův hrdina se vrátil coby trhlina mezi dvěma obrazy, které definovaly všechny předchozí filmové Batmany. Transcendence byla nahrazena imanencí. Batman není najednou podmíněn dualitě, nýbrž narušené a raněné identitě. Intenzita filmu pak spočívá v této trhlině mezi reprezentací a non‑reprezentací. Na jednu stranu stále vidíme Batmana. Na stranou druhou v něm vidíme cosi jiného. Toto jiné pak lze uchopit pouze coby Deleuzovo simulakrum: „Jakmile simulakrum vystupuje na povrch, upadá Totéž i Podobné, model i kopie do moci falešného. Simulakrum znemožňuje řád participací, pevně stanovenou distribuci i určování hierarchie. Není nějakým novým základem, nýbrž naopak každý základ pohlcuje.“07 Což v případě Batmana znamená: hierarchie původní duality již neplatí.
07
096
Tamtéž, s. 276.
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509391
Kritiky The Batman: Part of the Problem Batmanovské filmy předpokládají sice proměnlivé, ale zároveň poměrně stabilní rysy vztahu Batmana a světa, v němž působí. Většina batmanovských filmů sdílí následující východisko: město Gotham je skrz na skrz prolezlé korupcí a zločinností; jediným řešením neutěšeného stavu je zákony a institucemi neomezovaný Batman. Aktuální snímek nabízí inovovanou konfiguraci. Děj dospívá k závěru, který zpochybňuje závěry předchozích vyprávění: Batmana nelze považovat za spásu, protože jeho příběh, resp. příběh jeho rodiny se do značné míry podobá příběhu těch, které Batman v předchozích snímcích trestal, tj. mocných politiků. Hranice mezi Batmanem (toho, kdo napravuje nešvary Gothamu) a institucemi (těch, kteří páchají v Gothamu zlo) se najednou začíná nápadně podobat hranici mezi Waynem a Batmanem. Nelze ji vést jasnou a zřetelnou čárou. Batman sice Gothamu opět pomůže; tím obhájí pozici „hodného“ a „nepostradatelného“ hrdiny. Zároveň však vyprávění odhalí, že jeho příběh je s vraždami a korupcí Gothamu pevně svázán; k tomu, aby se Gotham očistil, by se tak měl zbavit rovněž Batmana. Svého druhu pozitivní perspektivu nabízí ženská politička tmavé barvy pleti, které Batman zachrání život. Naděje, s níž je tato zastupitelka spojena, však není založena na ničem racionálním: přichází
097
coby spasitelka, jejíž roli musí její svět uvěřit. Obyvatelé Gothamu nevědí, zda také ona není zkorumpovaná; musí tomu věřit. Jejich osudem se stává opět legenda, mýtus, obraz spasitele. Její postava je informačně ne/saturovaná podobně coby postava Batmana. Její tvář a maska (barevná žena) vzbuzuje důvěru a očekávání; její příběh je však tajemný, zastřený a jako takový otevírá možnost, že rovněž ona je spojena s korupcí a zločinností. Přestože tato žena není takto označena, stává se novým Batmanem. Ten starý se sice stáhne do ústraní, ale možnost, že se vrátí, je a vždy bude stále otevřená. V tento okamžik divák dostává Batmana s ženskou tváří a bez typické masky. Ale každý, kdo sleduje koloběh popkulturních cirkulací, ví, že to nebude trvat dlouho a brzy se na plátno vrátí Batman, který bude odpovídat struktuře Stejného: bude oblečen v latexovém obleku, mluvit hlubokým hlasem a stát mimo legislativní sféru. Zároveň v něm bude ale něco zvláštního a jiného, co naruší sdílenou představu toho, co nebo kdo je Batman, případně co nebo kdo by Batman měl být. Vyústění Reevesova filmu bude zapomenuto (případně přepsáno či jinak variováno), aby se stejné v doktríně věčného návratu mohlo nevyhnutelně vrátit coby jiné. ✕ Benjamin Slavík
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509391
Kritiky
Na cestě (Džáde chákí, Írán 2021) Scénář a režie Panáh Panáhí Kamera Amín Džafarí Hrají Pánteá Panáhíhá, Hassan Madžúní, Ráján Sarlak, Amín Símíár a další Délka 93 min. Distribuce Artcam Premiéra 10. 3. 2022
Anatomie smutku Íránský film každým rokem stvrzuje svoje pozice nejenom na světových filmových festivalech, ale i v naší distribuci. Po vítězi MFF Berlinale Není zla mezi námi (Šejtán vodžúd nadárad, 2020) Mohammada Rasúlofa si iranofilové můžou připsat do svých diváckých itinerářů Farhádího Hrdinu (Qahremán, 2021), oceněného Velkou cenou v Cannes, nebo snímek Balada o bílé krávě (Qasíde‑je gáv‑e sefíd, 2020) režisérské dvojice Behtáš Saná’íhá a Marjam Moqadamová, ten byl loni zařazen do soutěže na Berlinale. V kontextu nových angažovaných titulů naladěných kriticky vůči státní mašinerii soudnictví, která počtem rozsudků trestu smrti zajistila Íránu světové prvenství, je film Panáha Panáhího Na cestě výjimečný z několika důvodů. Vypráví příběh rodiny vyprovázející nejstaršího syna ke hranici s Tureckem, odkud má nelegálně emigrovat, osobitým stylem. Novátorská poetika spočívá v originální syntéze bohatého dědictví íránského filmu, aniž by slevila z obsahu rezonujícího s aktuální společenskou situací. Rodinu Chosra (Hassan Madžúní) – jeho ženu (Pánteá Panáhíhá) a dva syny – sledujeme někde uprostřed cesty, jejíž cíl není do poslední chvíle zcela jasný. Vezou pejska Jessyho, kterého otec našel na ulici a vzal domů. Atmosféru v autě oživuje svým dováděním mladší ze synů (Ráján Sarlak), ukřičený raubíř s permanentními nároky. Řídí Faríd (Amín Símíár), zasmušilý a viditelně potlačující vnitřní nervozitu. Matka zjistí, že za nimi jede auto a něco jim signalizuje. Zastaví s obavou, že je dotyčný sleduje, ale ukáže se, že
jim jenom teče chladič. Potkávají cyklisty a s jedním z nich se dají z auta do řeči. Trochu do něj ťuknou a když upadne, nabídnou mu svezení. Občas zastaví, aby vyvenčili pejska a trochu si odpočinuli. U pastevce ovcí kupují bílou kožešinu. Objeví se zamaskovaný motorkář a nejasně je instruuje, že mají dojít k jakési křižovatce a odtud k vesnici Kandí. Tu ale nemůžou najít. Zastaví u nich mikrobus a matka se ptá na cestu. Řidič jim řekne, že je těžké ji najít, a nabídne jim doprovod. Když dorazí na místo, čekají je další pokyny, Faríd se má dostavit na určené místo. Je zřejmé, že jde o skupinovou akci, i ostatní mladé muže doprovázejí rodiny. Musí se narychlo rozloučit se svými syny. Všechna auta se sjedou na louku. Rodiny zde přenocují a na druhý den se vracejí domů. To je základní topografie příběhu vyprávěného elipticky, nedozvíme se vše, kauzalita funguje jenom v náznacích. Otec telefonuje s jakýmsi Húšangem, který vše zorganizoval a čeká na druhé straně. Faríd vysloví obavy z toho, že rodiče museli dát do zástavy dům, aby uhradili náklady na útěk. Tato narativní strategie odvádí pozornost od smyslu celé poutě, zastírá její důvod i cíl a věnuje se důkladné realistické drobnokresbě „sledu okamžiků“. Ty jsou naplněny triviálními, banálními starostmi, spojenými hlavně s krocením divoké energie mladšího syna a starostmi s pejskem. Tlumí veškeré emocionální nasazení spojené s loučením, které se nakonec odehrává kdesi v dálce, zahalené v mlze, slyšíme jenom hlas matky. V rámci příběhu avizují tiché utrpení jenom pohledy do tváří. Kamera sleduje během cesty v němých akordech tváře otce, matky i syna.
098
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy