Zatímco komunitní péče se týká organizování a poskytování služeb na místní úrovni, v přirozeném prostředí lidí závislých na péči, v jejich domácnosti, koncept pečující komunity (nebo také péče komunitou) spočívá na přístupu, pro který je místní (lokální) a občanská zodpovědnost za poskytnutí péče oslabeným jedincům samotným jádrem společnosti. Pečující komunita nespočívá pouze v delegování ošetřovatelských úkonů (v případě přetížených a vyhořelých rodin) na profesionály nebo silnou veřejnou správu a nespoléhá pouze na efektivnější kontrolu kvality péče v institucích, ale zahrnuje i participaci členů komunity v plnění pečovatelských aktivit a jejich spoluzodpovědnost za celkové řešení problematiky péče v komunitě. Tento model je spojen se začleňujícími přístupy, které integrují lidi s postižením do místního společenství, sousedství, celé komunity. Zahrnuje toleranci a ochotu pomáhat lidem vysokého věku závislým na péči, lidem s demencí, provázet je každodenním životem – a to jako sousedy, přátele, spoluobčany. Jak ve městech, tak na venkově to znamená kulturní změny spočívající v péči o udržitelné sociální sítě, které jsou časově a sociálně dostupné vždy, když někdo potřebuje pomoc a asistenci. Udržitelná sociální síť by měla být připravena kdykoli pomoci a měla by být tolerantní a vstřícná ke všem sousedům a spoluobčanům.43 Pečující komunita je opakem moderní městské společnosti směřující k izolaci a individuálnímu životnímu stylu. Jde o kulturu péče v místě, kde lidé žijí, o probouzení jejich zájmu, o jejich participaci. Pečující komunita neznamená relativizaci geriatrie a profesionální péče, ale zasazuje profesionální účast na péči o starší lidi do kulturního kontextu založeného na předpokladu, že společenství samo dokáže pečovat (Klie 2012). Pečující komunita přitom nemusí spoléhat jenom na mladé a silné jedince. Vzácným zdrojem jsou pro komunitu i lidé vysokého věku. Podle Andrease Kruse má člověk vysokého věku v sobě zároveň křehkost i zralost (Kruse 2017, 382). Pokud mu to prostorové, sociální a institucionální uspořádání nabídne, získává kompetence, které se mohou uplatnit v kontextu péče. Jako svoji ochranu před negativními dopady stárnutí si starší lidé často vytvářejí základ pro svůj vnitřní růst v podobě péče o chronicky
43
Vidovičová a kol. se ve své studii zabývají fyzickými i sociálními podmínkami života seniorů v městském prostředí (Vidovičová et al. 2013). Jejich výsledky např. nepotvrzují domněnku o zmenšování sociálních sítí ve vyšším věku, neboť frekvence sousedské interakce se s věkem nemění (s. 99). Ukazují, že dobré sousedské vztahy snižují pocit osamělosti zejména u osob vysokého stáří (s. 103).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509247