1716 Turecké zvony Z tohoto důvodu vyslal už začátkem června k ústí Tisy do Dunaje k Slankamenu plukovníka Friedricha hraběte Lanthieriho s kyrysnickým plukem Graven a třemi setninami srbských (ráckých, Raizen) husarů. Tři stovky pěšáků o něco později posílily malou posádku nedaleké pevnosti Titel. V pohotovosti byly také malé posádky podél Sávy a dále na východ až do Sedmihradska. Veliteli pevnosti Brod plukovníku Petraschovi princ Evžen nařídil zablokovat Sávu pro osmanské lodě. Ten si k tomu vybral Raču poblíž ústí Driny do Sávy. Jako posilu dostal pěší pluk Jung‑Daun pod velením plukovníka Phillipa svobodného pána Langleta. Petraschovu prosbu, aby mu dovolil zaútočit na Turky, odmítl. Nechtěl tříštit síly. „Potom, co velkovezír skutečně dorazil do Bělehradu“, čekal, „kterými místy budou vedeny hlavní operace“.
Peterwardein (Petrovaradin).
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509150
1716 N a B ělehrad ! Bělehradský správce Haci Halil paša zahájil na velkovezírův pokyn v průběhu července stavbu dvou mostů, jednoho u Višnjice přes Dunaj a druhého přes Sávu u poloostrova Semlin (Zemun). Fakt, že tři tisíce dělníků chráněných sedmdesáti čajkami a tisícem janičářů dokončilo druhý jmenovaný most v polovině měsíce, zatímco na prvním se stále ještě pracovalo, napovídal tomu, že by se Damat Ali mohl rozhodnout pro Peterwardein. Jelikož Turci ale zároveň opravovali cesty od Bělehradu k Temesváru, musel být Evžen Savojský trpělivý a čekat. Damat Ali ovšem k žádným dalším akcím ani přikročit nemohl. Vyhlížel svou flotilu, která byla tou dobou teprve u Golubacu, sto třicet kilometrů pod Bělehradem.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509150
IMPERTINENTNÍ VÝZVA „Válka musí být vedena silou,“ napsal Evžen Savojský císaři v pamětním spise už 3. února 1715, „následně si [musíme – pozn. autora] uchovat převahu, a tím držet nepřítele – jako v každé válce, což je obzvlášť u Turků důležité – v neustálém strachu.“ Aby toho bylo dosaženo, je nezbytné dokázat včas soustředit armádu, „která je dostatečně vyspělá, aby takový úkol provedla“. Podle jeho odhadu bylo proti Turkům třeba postavit do pole nejméně sedmdesát praporů a sto pětaosmdesát eskadron, celkem osmdesát tisíc mužů, nepočítaje posádky v uherských pevnostech. Co se dělostřelectva týkalo, pak vedle osmdesáti až sta tříliberních regimentstücke, šestiliberních falkaunen, osmi a čtrnáctiliberních houfnic, měli mít dále ve výzbroji sto batteriestücke, z toho polovinu čtyřiadvacetiliberních carthaunen, větší počet moždířů a několik dvanáctiliberek. Krom toho mělo být k dispozici čtyřicet až padesát moždířů určených pro obléhání. Na papíře čítala císařská armáda sto třicet sedm tisíc šest set mužů v pětačtyřiceti pěších a dvaačtyřiceti jízdních plucích (Regiment zu Fuss a Regiment zu Pferd). Do nich se však nepočítali husaři, maďarská, chorvatská a rácká (srbská) lehká jízda určené pro průzkum, šarvátky, pronásledování nepřítele a vedení „malé války“. S hraničářskými pěšími setninami to bylo celkem sto šedesát tisíc mužů. Jenže skutečnost vypadala jinak. Zvláště „španělské
99 Ukázka elektronické knihy